Věnuju se docela netradiční věci. Hraju na cimbál a miluju to. Nedávno mě vzali na konzervatoř. A uvědomuju si, že vyčnívám z davu. Už jenom proto, že měřím skoro 180 cm, což je na holku relativně dost. Docela mě to unavuje, protože nejsem taková osobnost, která by stála o neustálou pozornost. Nejraději bych byla zalezlá někde v koutku, pila čaj a četla si.
Ve škole jsem na základce nebyla moc oblíbená, protože lidem kolem mě se na mně pořád něco nelíbilo. A po přechodu na gympl jsem se začala hlídat. Začala jsem se oblékat tak, abych lépe splynula, přestala jsem tak moc říkat svůj názor a zklidnilo se to. Lidi si mě přestali tolik všímat a já jsem byla spokojená.
Ale zároveň se cítím strašně udušená, protože i když jsem ve skupině lidí, kteří se věnují těm samým věcem, jako já, stále mě nepřijímají stoprocentně. A já se hlídám. V každé situaci si dvakrát rozmyslím, než se nějak projevím, protože mi v hlavě takový tichoučký hlásek říká "pozor. uklidni se. splyň.". A já bych na jednu stranu chtěla splynout, ale cítím, že to nedokážu a že by mě to asi vnitřně zabilo. A na druhou stranu chci vybočovat, protože chci dělat to, co dělám nejraději na světě - hrát.
@_petja_
@_petja_
