Vím, jaké to je, být jiná.
Ta malá. Nálepka, označení, které slyším dodnes. Já bych zvolila spíš drobná, protože znám lidi, kteří jsou menší než já. Možná si někdo řekne, že to není problém, který by musel někoho trápit. Vyrostla jsem na vesnici, kde se to moc neřešilo, ale většinu života prožila díky školám ve středně velkém městě, kde se to řešilo. Bohužel v můj neprospěch.
Do školy mě doktorka nechtěla pustit, protože jsem v 6 letech vážila to co jiné děti běžně ve 3-4. Sportovní gymnastiku po roce trénování mi zakázala. V tělocviku jsem byla vždy ta na konci řady. V tanečních (moje noční můra dodnes) ta nejmenší, neviditelná, nechtěná.
Eiffelovka, Čajíček, Prcek...
Pubertou a gymplem se toho moc nezměnilo, spíš zhoršilo, ale začal být dostupnější internet i pro použití doma. Otevřel se mi nový svět, který mě, jako “introverta“, nadchl. Tady je všem jedno, jak vypadám, kolik měřím a vážím. S tím posledním jsem se ale sekla. Při zoufalém hledání rady Jak přibrat jsem narážela jen na reakce Tak jez víc. Buď ráda, že můžeš jíst všechno. Jéé ty chceš přibrat? Já ti dám 10 kilo od sebe. Co je malý, to je hezký. Apod. O tom, že nejsem konfekční typ a musím kupovat to co mi padne a ne to co se mi líbí, ani nemluvím.
S přibývajícím věkem bylo jasné, že víc jak 158 cm mít nikdy nebudu. Hmotnost se ustálila na 48 kg, přestože mám za sebou 2 těhotenství. Nemůžu darovat krev, i kdybych moc chtěla. Tak jsem malá. No a co. Smířila jsem se. A tajně doufám, že oba synové nebudou po mně, i když to zatím tak vypadá. Na hřišti si s nimi aspoň můžu zablbnout. A pokud budou malí a bude je to trápit, zkušeností mám dost, pomůžu jim se s tím vyrovnat :).
@cherubinka
