Znáte to klišé? “Dělej, co tě baví!“ Tak přesně to, když děláš, tak už to klišé není a vážíš si toho - teda aspoň já.
Vždycky jsem hrál hokej a kanoistika mě vůbec nezajímala, až jednou... byl to rok 2006 a taťka vyhrál Mistrovství světa. Poprvé jsem začal vnímat, co se to vlastně děje a chytlo mě to. Tak jsem začal střídat v zimě hokej a v létě kanoistiku. Další rok jsem získal svoji první větší medaili - bronz z Mistrovství České republiky na deblu (ve dvou). Ani nevím, jak dlouho jsem tu medaili nepustil z ruky. A bylo jasno - tenhle pocit chci zažít znova.
Do další hokejové sezóny jsem už nenastoupil a začal se věnovat kanoistice naplno. A sbíral medaile na české scéně. V 17 letech jsem se dostal do reprezentace, ale na juniorském Mistrovství Evropy přišla první “prohra”. Prohra to ve skutečnosti nebyla ani náhodou, myslím, že v mých letech nikdo takhle blízko medaili nikdy nebyl. Byl jsem dvakrát čtvrtý, hezky jsem si dvakrát i pobrečel, ale probudilo to ve mně něco, co mám v sobě do teď. CHTÍČ! Viděl jsem, že to jde, tak jsem makal a neznal nic jiného než kanoistiku. Chtěl jsem jen trénovat, furt. Dokonce jsem kvůli tréninku chodil za školu. Všechno za jediným cílem - být nejlepší!
No a jak to mám teď o 8 let starší? Už sbírám medaile i v zahraničí, párkrát jsem vyhrál Mistrovství světa i Evropy a byl i na Olympiádě, ale z té mi medaile ještě chybí, takže mám furt co dělat! Kanoistikou žiju a vím, co chci, ale taky jsem už starší a potřebuji nějaký únik od toho. Rád cestuju, poznávám nové místa/věci, rád jím a piju kávu a to všechno mi kanoistika umožňuje, beru to jako svůj lifestyle. Takže dělám, co mě baví. Zas takové klišé to nakonec není ne?
@martinfuksa
