Před třinácti lety jsem se vydala na cestu z města. Nebylo to úplně iracionální a neplánované rozhodnutí. Ale proč zapírat. Hlavním důvodem byly čokoládové oči pana Čecha.
Opustila jsem rodné velkoměsto pro ves s 20 čísly popisnými, kde třetinu obyvatel tvoří moje rodina. Hodila jsem za hlavu slibně rozjetou kariéru a odmítla nabídku, která se neodmítá, pro práci, která se mi stala koníčkem. Ze slečny ve vypasovaném kostýmu se stala máma v holínkách.
Čtu stále stejné knížky, líbí se mi stále stejná hudba a baví mě stále stejné věci. Jen už pro mě některé věci prostě nejsou důležité. Už nepotřebuji perly a uznání davů. Taky rtěnka mi vydrží i rok, když ji tedy nesežere pes.
Z dříve zásadních věcí se staly marginálie. Z drobností poklady.
A vždycky když malinko zapochybuji, nebo projevím nevděk, osud mi vždycky jasně připomene, že mám o co se bát.
Jsem sice v jednom kole, protože seznam toho, co je třeba udělat, se stále rozšiřuje, ale jsem šťastná a žiju na plné pecky.
A až zestárnu a budu mít spoustu krásných, hlubokých vrásek a bílé vlasy, vidím se sedět na lavičce před naším domem. Dědeček Čech, sice už se stříbrnými vousy, ale se stále stejně čokoládovýma očima mě bude držet za ruku.
A jestli neumřeme… :)
@cechova_jana
