Zasranej déšť

Vycházím ze školy, když v tom mi na tvář spadne něco mokrého. "Ach ne, prosím, teď ne, teď se to vážně nehodí" říkám si. Nebylo mě vyslyšeno, kapek začíná padat víc a víc a spouští se silný déšť. Utíkám se schovat na nejbližší zastávku, kde je aspoň trochu sucho. Čekám. Pořád prší, prší, jen se leje. Zamračeně se dívám do deště a tiše mu nadávám. Zasranej déšť. 

A jak si tam tak stojím a čekám, tak se mi vybaví vzpomínka z dětství. Vzpomínka na dobu, kdy jsem vyšla na ten "zasranej déšť" a bylo mi... krásně. Když jsem byla malá holka, vůbec mi nevadilo, že budu mít mokré vlasy, obličej a oblečení. Běhala jsem v něm, tančila a smála se. Zatímco teď se před ním schovávám a nadávám mu za to, že mi rozmazal řasenku. Ale proč? Proč byl tehdy déšť "krásnej" a teď je "zasranej"? Vždyť je pořád stejný. 

Déšť se nemění, to lidi se mění. Je to jenom o tom, jak se na ten déšť díváme my. Jak ho vnímáme. Ale... vždyť my ho často ani nevnímáme, prostě ho bereme jako něco nečekaného a nepříjemného, po čem jsme mokří. Někam spěcháme, svíráme deštník nad hlavou a jsme naštvaní na něco, co nám akorát znepříjemňuje a komplikuje cestu. 

A místo deště by tu mohlo být za příklad klidně něco jiného, věc nebo člověk. Cokoliv. Je to jenom na nás, jestli nám něco připadá krásné a nebo příšerné. Jestli něco máme rádi nebo ne. Jestli s něčím souhlasíme nebo ne. Každé ráno máme tu možnost vstát do nového dne a být šťastní. "No a co, že prší. Jsem zdravá a mám se dobře" je úplně jiný přístup, než když řeknu, že ten déšť mi zkazil den. Kolikrát si den kazíme my sami nebo si dokonce hledáme důvody, aby se tak stalo. Náš kolega v práci měl blbé kecy, takže teď je celý den v háji? Ano, v životě se dějí situace, které nejsou vůbec příjemné a kdy je vážně těžké udržet si pozitivní přístup, ale není to nemožné. 

A tak tady stojím na zastávce. Pozoruji lidi. Každý někam spěchá. Někteří si možná ani nevšimli, že už neprší. Venku je nádherně, na nebi velká duha. Škoda, že ji ti lidé nevidí. Mohli by, jenže oni tak moc spěchají a telefonují, že nemají čas se ani na to nebe podívat. Co se dá dělat, třeba jednou tu hlavu zvednou. Moc bych jim to přála, je to krásný pohled.
@_______Jana____