Sedím v kanceláři zaražený v křesle. Místností duní můj rozčílený tep. Jsem rozzuřený. Na kolegyni, která mě před chvílí zpucovala jako malého kluka. Ale hlavně na sebe, že jsem nebyl schopný reagovat. Znám Lucku už 5 let a vždycky jsme si rozuměli. Teď na mě naběhla způsobem, který jsem zažil naposledy v 7 letech, kdy jsme u kamarádových rodičů rozmlátili lustr v obýváku.
Moje reakce na podobné momenty je pořád stejná. Sklopím oči a mlčím. Teď si za to nadávám. V hlavě si pořád dokola přehrávám scénku, která před chvílí proběhla. Měl jsem se víc bránit! Měl jsem přejít do protiútoku! Ale neudělal jsem to. Nebyl jsem schopen. Nejsem stavěný na hádky. I když to ve mně vře, zmůžu se nanejvýš na nějaký křečovitý úšklebek. Neumím se hádat. Jsem tragéd.
…
O dva týdny později stojí Lucka ve stejných dveřích mé kanceláře. Tentokrát se nehádáme. Přišla mi říct, že si nahmatala bulku a po předběžném vyšetření to nevypadá dobře. Za dalších pár dnů už nemá vlasy. Myslím na naši hádku a uvědomím si, že jsem vlastně rád, že se neumím hádat. Že jsem jí neřekl nic, co by mě teď mohlo o to víc mrzet.
K.
