Byly jsme doma tři holky. Hádaly jsme se, praly, dělaly si naschvály. Nejmladší sestře jsme pravidelně našeptávaly, že je adoptovaná, že není naše, protože byla blondýnka a my dvě brunety. Děti umí být kruté.
V dětství jsem naši početnost vnímala jako velkou nevýhodu. Vzadu v autě jsme se mačkaly. V restauraci měli málokdy stůl pro pět – vždycky jsem nesnášela, když jsme museli sedět zvlášt. Co pamatuji, nikdy nešlo přistrčit židli. Psací stůl jsme měli jen jeden, v obýváku. Jedna se učila konferenčního stolku, jedna u psacího stolu a „Máma má mísu“ se psalo v kuchyni.
Nyní vcházíme do druhé půlky života a jsme pořád tři. Každá trošku jinde. Zeměpisně i jinak. Už se nehádáme, máme se rády a víme, že jsme z jednoho vrhu.
A najednou nám dochází, jak moc nás rodiče měli rádi. Že si nás pořídili tři. Protože ve třech se to lépe táhne. Nejen v dobách radosti a hojnosti, ale i v dobách zlých. Těch nejhorších.
Nevím, jestli rodiče mysleli i na to, až budou odcházet. Že to bude na jednoho moc. A kvůli tomu nás měli tři. A taky nás tak vychovali. Abychom se navzájem podrželi, až nám bude kvůli jejich odchodu nejhůř. Za to jim moc děkuji.
Rodičové jedináčků, jestli máte rádi své dítě, pořiďte mu sourozence. Nebo ještě lépe, dva. Pokud to jde. Je to to nejlepší, co pro něj můžete udělat.
