Ta, o které se nemluví

Když jsem byla malá, přišla jsem o andulku. Prý vylítla oknem - rychle a nečekaně. Byla už starší a “tam vzadu, jak jsou ty stromy” je takových andulek víc a tak si s nimi šla povídat, protože to starší andulky dělají… Občas jsem večer tím směrem z okna zamávala a přemýšlela, o čem si tam asi pořád povídají…

Když odešel děda, nebylo to nečekané. Byl nemocný. Mluvilo se o tom, že mu není dobře a že za ním máme jít. Brzy. Nikdo ale nahlas neřekl, že brzy, protože každou chvíli může jít “tam, kde jsou ty stromy, kde je takových dědečků víc”. Proto, když opravdu odešel, očekávané jsem nečekala. A pak se bála, když byl někdo nemocný. A s každým, kdo byl nemocný, jsem si chtěla povídat - to aby nemusel hledat místo, kde si bude mít s kým povídat. Aby to místo bylo tady. Pořád.

Za život pak odešla spousta blízkých - rodina, přátelé, první láska. Někdy byl odchod naprosto nečekaný a jindy člověk tušil, že to přijde. Pokaždé ale byla příčinou ta, o které se nemluví. Ano, ta, co si vzala andulku, dědu a co si jednou vezme každého z nás. Smrt.

Mám kamarádku. Je nemocná. Byla nemocná už ve chvíli, kdy jsme se seznámily. Od prvního momentu ona i její maminka mluví zcela otevřeně a smířeně o tom, že nikdo neví, jak dlouho tu bude. O tom, že další transplantaci už nechce, že i menší zánět může být osudový. Nebylo mi příjemné to poslouchat. Nechtěla jsem se bavit o smrti a o tom, že je možná někde za rohem…

Včera mi přišla zpráva, že N byla převezena na oddělení akutní medicíny a nevypadá to dobře. Sedím tu, piju čaj a cítím se zvláštně klidná. Až mě to skoro děsí. Ale vlastně cítim neskutečný vděk, že mě ta 19 letá holka naučila mluvit o něčem, co není příjemné, ale k životu to patří. Díky ní teď můžu nabídnout její mámě rameno a podporu a otevřeně s ní mluvit o tom, jaká situace opravdu je. Naučila mě, že “ta, o které se nemluví” je mnohem snesitelnější, když se pravidlo mlčení prolomí…
@BlondataBehna