15. 2. 2018

Stát na místě, kde mám stát...

Běžná situace, seznamuji se s někým, kdo se mnou jede v kupé, koho jsem stopnul, s kým jsem se setkal na oslavě nějakého společného kamaráda... nejpozději druhá nebo třetí otázka vždycky zní: A co děláš? Mám na to naučenou frázi: No, možná vás to překvapí, ale já studuju teologii, jako na kněze, katolického. 

Netrpím žádnou sexuální deviací, nejsem nijak „narušený“, před ničím neutíkám a kdybych chtěl, neměl bych problém uživit se jinak a žít „běžným“ způsobem života. A možná by to v některých aspektech bylo pohodlnější – kněz se dobrovolně vzdává ženy, rodiny, dětí, zázemí, šance vydělávat hodně peněz (věřte mi), bydlet si kde chce, musí být neustále k dispozici, je neustále kritizován, protože pro jedny je moc konzervativní a pro druhé moc liberální, podle jedněch káže při bohoslužbě krátce, podle druhých moc dlouze… 

Nestěžuju si, sám jsem si to vybral. Proč? Protože je to odpověď na otázku, kterou jsem se zabýval od svých 15 let: jestliže Bůh je a jestliže mu my lidé a já jako konkrétní člověk nejsme lhostejní (jak věřím), co po mně chce? Jinými slovy: z toho velkého množství věcí, které bych mohl dělat, je něco, co bych měl dělat? A postupem času jsem rozpoznal ve svém srdci zvláštní tiché a naléhavé volání, jakousi touhu, která mi říkala, že to, co mám dělat, je být právě knězem. 

A stát na místě, kde cítím a poznávám, že mám stát, na místě, kde můžu být pro druhé, kde vidím hluboký smysl je pro mě víc než vše, co může nabídnout tenhle svět. A navíc pokud je to místo, kde mě chce Bůh, věřím, že je dobré, protože Bůh, ve kterého jsem uvěřil, není žádný hajzl. 

Prý mám taky napsat něco o tom co obnáší naše studium. Tak teda: My, co jsme se rozhodli vydat se na cestu kněze studujeme teologii na Katolické teologické fakultě a zároveň bydlíme spolu tzv. v semináři (něco jako kolej, ale jen pro nás). Vstáváme brzy ráno, už v 6.00 začínáme společné tiché rozjímání – meditaci – v naší soukromé kapli. Potom máme nějaké společné modlitby, bohoslužbu, snídani, pak spoustu školy a večer se zase scházíme na večeři a nějaké večerní modlitby nebo jiné programy. Jsme různého věku (v současnosti 20-36 let), někteří už mají za sebou jinou vysokou školu, někteří jsou introverti, jiní extroverti, jsme místy různě svérázní, ale nejsme zlí. Nikoho nechceme ani upalovat ani znásilňovat ani vykořisťovat. Fakt.

Co teda vlastně chceme? Utíkáme před něčím? Ne. Chceme jenom naplnit to, co jsme poznali, že máme dělat nebo chcete-li, co jsme poznali, že Pán Bůh po nás chce. Nejsme dokonalí a nehodláme si na to hrát. Ale chceme přinášet těžkosti lidí před Boha, prožívat s nimi jejich trápení, slavit mši, zpovídat a dávat naději. 

Jo, a pokud jste se někdy setkali s knězem, kterým vám ublížil, zklamal vás, nechoval se, jak se měl, tak je mi to líto a moc vás prosím o odpuštění. A nevztahujte to prosím na nás všechny.
@SixtaTomas