Možná tupě prázdný příspěvek, ale... Byla jsem oslovena a nerada zklamávám.
Kdo četl Na východ od ráje, ví. Vše plné bolesti a přitom tolik lásky plné přes veškeré zrady a rány osudu.
Dětský domov byl mým prvním "domovem" společně s mým bratrem, ale ne na dlouho. Vzali si nás velmi hodní lidé i se svými dětmi, dvěma syny.
Naši rodiče jsou andělé. V životě jsem nezažila rozdíl ze stran rodičů mezi námi dětmi.
Že nás máma do děcáku dala nebolelo tolik jako, když měl "vlastní" bratr nehodu a je vozíčkář. Ale žije! Nepřestanu děkovat! Má tak dobré srdíčko, vždy a stále by se pro každého rozdával a rozdává. Je jak neustále vzkvétající růže. On je moje inspirace a celý svět. Směje se, dokonce víc než já.
A co víc dodat, i naše celá rodina. Máme tolik, tolik lásky.
Ale nebyla jsem tak silná, chodila jsem do AA - anonymní alkoholici a díky bráškovi to zvládla, a nyní do AA - anonymních anorektiček - ne vše se dá zvládnout a rychle se se vším vyrovnat...
A jak bratr říká: Svět je krásný a nejen pro dnešní den a usměj se už, je to fajn. Změníme k lepšímu jen to co chceme a bude-li nám umožněno, hlavně začít u sebe, to je první krok.
Říká: "Mám Tě, znám Tě, chyby máš, ale neodmítl, nedal bych Tě, mám Tě vážně rád.
Žiji skromně, nemám toho moc, ale jsem víc než bohatá. Já nepotřebuji víc, a stále mohu rozdávat.
L.
