Mám chronický zánět štítné žlázy. Autoimunitní onemocnění, k jehož vedlejším příznakům patří i zimomřivost, bolesti svalů, zvýšená hmotnost, poruchy spánku a depresivní nálady. Splíny.
Ano, splíny. Přicházejí vždy kolem úplňku. Jeho obrovskou energii nejsem schopná zvládnout bez ztráty kytičky, a tak prostě smutním, nespím a jsem neklidná. Zbytek měsíce jsem usměvavá, neustále pozitivně naladěná, duševně mladá holka, která na ostatní „září“ a zlepšuje jim den.
Když mám splín, bráním se zuby nehty a strašně moc se snažím zůstat v pohodě. Pořád se jakoby držím drápkem okraje propasti, a přestože nechci spadnout dolů, ne vždy se to povede. A ne, nejsou na to žádné léky. Lékem je pouze veselá mysl a klid. Jenže jak, když jsem Neklidná?
Největší klid mi paradoxně přináší situace na hraně. Třeba ta chvíle před tandemovým seskokem nebo jiný adrenalin. A vítr ve vlasech. Ten potřebuji na překlenutí tohoto období, než zase budu v pohodě, plná energie, euforie a radosti ze života ze všeho nejvíc.
A každý den si vypíchnout něco hezkého.
A tak si je píšu. Malé radosti Každý den. Většinou je to hrozně jednoduché, vybrat si ze spousty drobností jednu, ale ve splínu je to zatraceně těžké.
Ale já mám vás a vy mi pomáháte. Jsem tu s vámi na Twitteru už rok, píšu si myšlenky, které bych se styděla říct i nejlepší
kamarádce a našla jsem si i pár už nejen virtuálních přátel Jste tu pro mě a já vám za to moc děkuji. Mám vás ráda.
N.
