Bylo mi asi tak dvacet. Mladá intelektuálka, co se spolužáky z fakulty u vína do noci diskutovala nad myšlenkami Nietzeho, Sartra a Freuda, nosila dlouhý batikovaný sukně, na krku barevný korálky, každou chvíli držela nějakou dietu a doktorka mi do karty zapsala: střední nadváha, cvičit!
Na jednom docela divokým mejdanu se mi i tak podařilo sbalit kluka, do kterýho byly zamilovaný snad všechny holky v ročníku. Po pár lahvích vína jsme skončili v posteli, a i když si vlastně nedokážu vybavit, co všechno jsme tu noc dělali, na ráno nezapomenu.
Probudila jsem se zamilovaná a šťastná, že mám konečně kluka na chození. Škoda, že pocit trval asi jen 20 vteřin - chvíli se na mě koukal, pak mi dal kamarádskou pusu a řekl: víš co, ty seš fakt skvělá holka, ale měla bys cvičit a zhubnout tak deset kilo.
Když jsem se dostala z kolotoče deprese a přejídání, vyhodila jsem knížky, sundala korálky, sukni vyměnila za tepláky a začala sportovat. A dostala se až do fáze, kdy už prakticky jen chodím do práce nebo cvičím a vlastně mi kvůli tomu všemu cvičení nezbejvá čas ani na to spát v jiný posteli než ve svý.
Proto mě tuhle v crossfitovým gymu docela rozhodilo, když jsem po třiceti letech slyšela skoro to samý. Ptala jsem se trenéra, co mám dělat, abych konečně udělala víc než dva shyby. Ozval se kluk, co právě dodělal pátej shyb s desetikilovým kotoučem pověšeným u pasu. Chvíli se na mě koukal a pak řekl: chceš Drážo udělat shyb? Tak ZHUBNI!!!
Až se vyhrabu z kolotoče deprese a přejídání, vyměním tepláky zas zpátky za sukni, vezmu si korálky a místo permice do gymu si koupím lístek do kina na Tajný deník Bridget Jonesové a to největší balení Nutelly.
A cvičení? Na cvičení sere pes.
