Jsem unavená, vyčerpaná, snad dokonce nemocná. Ne snad fyzicky, i když léta stresu se na mně podepsala víc, než by bylo přirozené a zdrávo. Zjišťuji, že po letech, kdy jsem zapomínala žít aspoň chvilkami pro sebe, to už neumím, a přitom bych tolik chtěla! A nejvíc mě děsí, že asi znám příčinu.
Kořeny všeho leží ve vztahu k mým rodičům. Táta – můj první hrdina z mužského světa, táta – nepraktický snílek, ale přesto všechno to byl můj nejlepší učitel. Táta, který měl snahu pochopit můj vnitřní svět, a dokázal jej nesmírně obohacovat, táta, který uměl spálit i vodu na čaj a uměl si sám ze sebe dělat legraci. Táta, kterého pomalu, ale jistě užírala skutečnost, že jednou jedinkrát „ohnul záda“, což ve všech důsledcích vedlo i k jeho předčasné smrti.
Máma – nesmírně hrdá paní i „umanuté“ dítě, které nikdy plně nedospělo a které naneštěstí svou hrdost a uraženou pýchu stavělo výš než zájmy svých dětí. Máma, která mi nikdy nedokázala říct, že mě má ráda takovou, jaká jsem. Už ve dvanácti jsem byla dospělejší než ona, a dávala mi to z pozice silnějšího „sežrat“. Máma, která mi dost možná nevědomky od raného dětství vnutila pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude v pořádku a správné, protože to nebude podle jejích představ. Možná ze vzdoru, možná z pocitu nebýt jako ona, jsem v životě mockrát šlápla vedle, ale s důstojností a se ctí se s tím srovnala.
Máma zemřela téměř před čtyřmi lety. Otřáslo to mnou – už nikdy nebudu mít šanci si to s ní vyříkat, zůstalo mezi námi spousty nepochopené zášti, možného odporu, ale i veliké lásky, protože přesto všechno to byla moje máma, žena, která mě přivedla na svět a ovlivnila mě víc, než bych si kdy dokázala představit. Odešla i jako můj životní soupeř, kterému jsem celý život „něco“ dokazovala, někdo, kdo mě táhl dál a výš, aniž by o tom měl nejmenší tušení.
Dost možná i proto jsem svůj život, své sny a přání věnovala druhým – handicapované dceři, podobně postiženým dětem, snažím se pomáhat, kde se dá, jako bych v sobě měla vykřičník, který mi donekonečna přikazuje, co dělat, aby máma byla i na tu svou nemilovanou dceru hrdá. Teď teprve mi dochází, že jsem zapomněla na to základní, žít jen sama pro sebe, dělat si radost, být aspoň chvíli sobecká… Nejhorší na tom je, že jsem si „přikázala“ být na to sama, obrnit se silou a nečekat na to, že někdo by mohl chtít být se mnou a to břemeno nést se mnou jen tak, protože by si to přál …
Ten vykřičník ve mně zemřel s mámou a já ztratila impuls, komu co mám dokazovat, protože jsem nikdy nic nedokazovala SOBĚ. A proč také, okolí mě vnímá jako někoho, kdo o sobě mlčí, všechno zvládne, ví a umí, jako silnou osobnost, aniž by tušili, co se skrývá v mém vnitřním světě. Že právě teď mi dochází, že jsem se celá léta starala o druhé, ale o sebe jsem se dávno přestala starat, natož abych to chtěla po někom jiném. Že o svých pocitech zmařeného života vlastně vůbec nemluvím, abych neměla pocit, že obtěžuji, a snažím se tu prázdnotu maskovat humorem, který má skrýt, že se za to vlastně stydím. Vím jedno, nevím, jak dál žít a jsem z toho bezradná ...
D.
