Dneska jsem měla mít termín porodu. Dobrej den na vypsání se.
Končí tak prý až padesát procent těhotenství. A jste ještě mladá, můžete mít ještě kupu dětí.
Příroda ví, co dělá. Už jedno zdravý dítě doma máš, představ si ženský, co nemají žádný. Tak vám
něco píchneme, ať je TO brzo venku. TO ještě ani nebylo dítě, prosím tě. Brzo si zaděláte na nový
a bude to v pohodě. No co, v tomhle týdnu TO pak putuje do spalovny s dalším biologickým odpadem.
To se stává, tak nebuď smutná. Příště už to určitě vyjde.
Slyšela jsem je všechny. Některé opakovaně. Všechny ty věty, z nichž některé měly nejspíš utěšit
a zároveň uštědřily jen další ránu tím, jak bagatelizovaly fakt, že ve mně nezemřel plod, ani jen
nedokonalý shluk buněk, ale milované dítě, miminko.
Až budete mluvit s ženou, která přišla o dítě, zkuste jí neutěšovat.
Vemte jí za ruku a řekněte jí pravdu: Netuším, jak se musíš teď cítit, ale je mi to líto.
A pak jí nalijte panáka a mlčte.
Ticho léčí víc než nevhodně zvolená slova.
R.
