„Jak to můžeš dělat? Pracuješ mezi samejma pitomcema. Fotbalisti umí jenom kopat do míče a česat si patky. To jsou ty slečinky, co pořád simulujou? Naboural opilej v autě? Co se divíš, dyť je to blbej fotbalista!“
Podobné věty slýchám už pět let, tedy většinu své profesní dráhy. Dělám totiž tiskovou mluvčí fotbalové Dukle Praha, jednomu z historicky nejúspěšnějších klubů českého sportu. Než jsem se začala věnovat výhradně Dukle, byla jsem novinářkou v deníku Sport a serveru iSport.cz, s mikrofonem a kamerou hlavně za fotbalem (Český rozhlas promine). A po celou tu dobu musím svým „nesportovním“ přátelům a známým svou volbu vysvětlovat. Prý jestli mi to stačí. Jestli mi nevadí, jak strašné a zkažené je fotbalové prostředí. Jak namyšlení jsou fotbalisté. Jestli bych nechtěla dělat něco smysluplnějšího.
Ale proč má tolik lidí pocit, že se může nad profesionální sportovce povyšovat? Co je špatného na tom, že někdo vyniká ve své činnosti? Proč tolik pobuřuje nadprůměrný plat, když se k němu dotyčný od dětství vypracovává ohromnou dřinou a když jeho kariéra končí obvykle pár let po třicítce?
Dukla fotbalově vychovává kolem 400 dětí. Naši mládežničtí trenéři je nevedou jen k fotbalu, ani zdaleka ne. Dbá se na dobrý školní prospěch. V rámci Dukly jsou děti vychovávány kulturně – jednotlivé věkové kategorie společně navštěvují divadelní představení, píšou své vlastní povídky, v loňské sezoně pod vedením spisovatelky Zuzany Maléřové vytvořily a odehrály divadelní představení. Na soustředění spí pod širákem, mnozí z chlapců si tam poprvé v životě zkusí štípat dříví. Kategorie U16 si loni vlastníma rukama po trénincích vypěstovala pšenici a z ní pak upekla chleba. Pod vedením dukelských trenérů dětí dospívají ve vyrovnané a sebejisté muže a ženy. A fotbalisté A týmu? Jmenujme třeba Maria Holka, toho času na hostování ze Sparty, který věnoval veškeré své prémie z podzimních zápasů na podporu dukelské mládeže.
Nevím, jak to chodí v jiných klubech, ale nemám pocit, že děti by mohly být poškozeny tím, že se několikrát týdně systematicky věnují pohybu v kolektivu svých vrstevníků. A jsem vděčná, že můžu pracovat s lidmi, kteří na sobě den co den pracují – s nadějnými hráči a pokrokovým realizačním týmem. Až jednou i já budu mít děti, nebudu se dvakrát rozmýšlet, k jakému sportu je povedu, pokud tedy ony samy budou chtít. Nepotřebuji se obhajovat. Vím, že fotbal má smysl.
@SarkaDrobna
