Člověk poznává sám sebe, když zápasí s překážkami.
Přijmi tento den, jak ti je dán, a nepotýkej se s tím, co nelze napravit...
To se hezky čte, ale hůř žije.
A z čeho si já bohatnu?
V 8 letech mi zemřela maminka.
V 18 jsem dostal akutní myeloidní leukémii.
V 29 kardiomyopatie.
V 39 jsem dostal nové srdce, teď je to rok.
Ale jiný jsou na tom hůř.
V práci řeším, co se může pokazit a jak tomu předejít. Když to zkusím u sebe, akorát spadnu do deprese, taková profesionální deformace. Pokora, vděčnost a pocit, že všechno zvládnu rychle vyprchá, hlavně to nějak vydržet a nestresovat rodinu, za čas to přejde. Už jsem to zažil, nebude to jiné.
To nejhorší není v nemocnici, ale potom doma – nezahořknout, najít si denní rytmus a ukočírovat hlavu. Tohle když zvládnu, budu spokojenej.
Už vím, že nikdo kolem mě to nemůže pochopit. A je to vlastně dobře. Takže se stačí jenom usmívat a pokyvovat u dobře míněných rad. Přeci taky nevím, jaký je to rodit.
Jaký to pro ně asi muselo bejt, koukat jak mi je blbě. Chtěj něco říct, nějak pomoct a nevěděj jak, chápu, nesoudím.
Potýkám se jenom s důsledky, ale bejt v Americe ještě řeším, kde vzít peníze na léčbu.
Peněz mám dost, okolí má pochopení, doktory sem si vybral ty nejlepší, takže si aktuálně užívám nesnesitelnou lehkost bytí.
Co mám teď dělat, když si můžu konečně dělat, co chci? Ještě to nevím, ale bude legrace to zjišťovat.
Kdybych to všechno neprožil, tak jsem dneska jinej, ale já nechci.
Můj recept je v tom to prostě nevzdat, žádnej boj, jenom to nevzdat.
@hvarcz
