Sen

Dostal jsem pozvánku na setkání spolužáků ze základky. Říkal jsem si, že jsme se tehdy dohodli, že žádné setkání dělat nebudeme, protože jsme nikdy nedrželi pospolu jako kolektiv... Ale doba se mění a lidé evidentně také. 

O něco později jsme již všichni seděli v restauraci. Bohužel se tam objevili i lidé, co nenávidím. Lidé, co mě šikanovali, nadávali mi, házeli po mně kamení... Na pódium vešel muž. Místo obličeje měl neurčitou šmouhu. Promluvil. 

"Vítám vás. Mnozí z vás si určitě říkají, proč mi nevidíte do obličeje. Těm, co si toho všimli gratuluji, neboť nejsou zaslepení jen sebou a vidí i svět okolo sebe. Vy, co jste si doteď, než jsem na to upozornil, nepodívali do mého obličeje, prosím, zamyslete se nad sebou. A teď to, proč tu jste. Jste tu všichni proto, že máte mezi s sebou nedořešené věci. "Nyní jděte a vyříkejte si to mezi sebou." 

Trvalo to dlouhé hodiny, kdy na povrch vyplynula spousta nenávisti a bolesti. Našlo se i pár osob, které se skamarádili poté, co si vše vyříkali. Jen na mě se ze všech stran valila kritika. 

Pak do restaurace přišla velká skupina dětí, přesně v takovém počtu, kolik tam bylo nás hostů. Začalo mi to docházet, když jsem začal některé poznávat. Támhle byla moje spolužačka v osmi letech! Ty děti nejdříve nevěděly, co mají dělat, ale pak se každé rozběhlo ke svému budoucímu já. Někteří na sebe koukali s opovržením, někteří se vzájemně pozdravili a někteří si začali hrát. 

Všechny děti se rozeběhly k sobě, až na jedno. Menší, hubený chlapec s ještě trochu blonďatými vlasy a modrýma očima se rozhlížel. Konečně se na mě otočil a podíval se takovým tím pohledem, když najdete někoho nebo něco, co vám dlouho chybělo a měli jste to moc rádi. Byl jsem to já. Teda moje o devět let mladší já. 

Klekl jsem si na jedno koleno a roztáhl ruce. Snažil jsem se vypadat silně a nebrečet. Kvůli jemu. Kvůli sobě z minulosti. Mé minulé já se ke mně rozeběhlo a vší silou mě objalo. V tu chvíli jsem povolil a začaly mi stékat slzy za všechno, co mě kdy potkalo špatného. Ze všech špatných událostí, všech špatných slov, které jsem kdy slyšel. Ze všech křivd, které zůstanou nevyřešeny. 

Brečeli jsme oba. On proto, že konečně našel někoho, kdo si s ním naprosto rozumí a došlo mu, že jednou bude silný. Já proto, že mi je moc líto, čím vším jsem si musel projít, abych se stal tím silným.

Ty slzy, jsem na rozdíl od celého okolí cítil doopravdy.
@TypickyUstecak