Pořad bojuji s myšlenkou, že nejsem dost dobrá. Možná už se to neprojektuje do mých stravovacích návyků, ale svou posedlost štíhlostí a nejezením si kompenzuji jinde. Asi jsem se tak trochu rozhodla být nadčlověkem.
Neustále si musím dokazovat, že něco zvládnu. Že vydržím a ustojím vše. Pořad si toho nakládám strašně moc. Přehnaně sportuji, zbytečně cestuji sem a tam, můj denní rozvrh je šíleně nabitý a já jsem posedlá plánováním aktivit.
Dokud jsem hyperaktivní, cítím se vystresovaná a unavená. Jakmile ale nic nedělám, pohltí mě nenávist a pocity méněcennosti tak silné, že bych si hlavu na místě rozbila krumpáčem. Sotva přestanu s nesplnitelným plánem aktivit, mám pocit, že bych tu ani neměla být. Cítím se jako ta největší vyžírka a přítěž na světě.
Jsem schopná vydržet jeden den, kdy teoreticky odpočívám. Jakmile se pak ale nedám do intenzivního fyzického vytížení, nebo nezačnu usilovně studovat, jde to se mnou z kopce.
Nevím, jestli je tenhle stav dlouhodobě udržitelný, zatím se svým tělem hraju hru "Kdo přežije". Nedobrovolně provádím experiment zjišťující, kolik toho jedna tělesná schránka vydrží.
