Občas mám pocit, že žijem svý problémy v realitě, která vlastně neobsahuje žádný problémy.
Právě jsem se vrátila z dvouhodinový přednášky o financování vysokýho školství. Vstup zdarma. Ve stejný kavárně se mnou pobyl rektor Západočeský univerzity, plzeňskej biskup, děkan filosofický fakulty, několik významnejch podnikatelů, bezpočet neuvěřitelně inteligentních, vzdělanejch lidí, který dorazili jen proto, aby s náma, studentama, vedli diskusi o věcech, který jim připadaly důležitý.
A já tam seděla s vědomím, že cokoliv řeknu, bude to přijato jako validní příspěvek do diskuze. Bez ohledu na mý pohlaví, věk, vzdělání, náboženství mejch rodičů, sociální status...
Obsluha kavárny nám zdarma donesla občerstvení. Za poslední peníze jsem vypila dvě vína uklidněná tím, že si můžu bejt stoprocentně jistá, že i když zítra budu komplet bez peněz, zaměstnavatel mi v nejbližších dnech pošle výplatu, kterou jsem si v průběhu měsíce poctivou prací zasloužila.
Můžu si dovolit jít na přednášku, obklopit se decentníma, chytrýma lidma, který nemaj žádný nemoci a udržujou osobní hygienu. Můžu si dovolit vyhradit si čas, ve kterým se budu věnovat výhradně sobě a vlastnímu vzdělání.
A pak se vrátit domů. Do baráku, kde teče teplá, pitná voda a funguje topení.
Žijeme problémy, který jsou problémy jenom proto, že máme moc času porovnávat se s ostatníma, o trochu šťastnějšíma lidma. A ačkoliv si uvědomuju, že problém je problém, ať už v jakýmkoliv kontextu, možná by bylo dobrý se zamyslet nad tím, jestli by nám nebylo líp, kdybychom si byli ochotni uvědomit, jak neuvěřitelně privilegovaný životy žijem.
Jull - devidiotopia.blogspot.cz
