Kdybyste se mě ještě v půli listopadu zeptali, jestli bych sáhla na mrtvolu, zbledla bych jen z té představy. Dnes už bych vám odpovědět dokázala. A to jen díky báječným lidem z Cesty domů.
Babička zemřela na rakovinu 19. listopadu. Zemřela doma, obklopena nejbližší rodinou. Jen tři týdny poté, co lékaři rozhodli, že v další léčbě už nemá cenu pokračovat. V této fázi nemoci přichází na řadu paliativní péče, protože důstojné a bezbolestné umírání je stejně důležité jako kvalitní léčba. Jen se o tom tolik nemluví.
I díky Twitteru jsme se dozvěděli o organizaci Cesta domů. Fungují jako bezchybně seřízený strojek švýcarských hodinek, který je poháněný maximální dávkou empatie. Na první návštěvu přijela paní doktorka se sestřičkou, udělaly diagnózu, upravily léky na bolest a ještě ten den odpoledne přivezli jejich kolegové pomůcky pro ležící pacienty. Byli nám 24 hodin denně k dispozici – přijeli v noci, když babička upadla a my ji nemohli zvednout. Přijeli ráno, aby nám pomohli s hygienou. Přijeli na zavolání, aby jí píchli injekci, když už nemohla polykat prášky. Když jsme si potřebovali na pár hodin odběhnout, přišla nás vystřídat dobrovolnice.
Přijeli dokonce i poté, co babička zemřela. Sestřička nám ji pomohla omýt a obléct do rakve. A pak s námi čekala na příjezd koronera a pohřební služby. Čekání se protáhlo až do půlnoci, ale ona s námi zůstala po celou dobu. Jejich přítomnost nejen uleví od bolesti umírajícím, působí i jako balzám na duši pro pozůstalé.
Doufám, že sestřičku Katku a Aničku, paní doktorku Katku, ani dobrovolníky ještě dlouho nebude naše rodina znovu potřebovat. Zároveň doufám, že je ještě někdy potkám, abych jim mohla poděkovat. Jsou to báječní lidé a dělají skvělou práci.
@klepnepepka
