Bylo nebylo, jednoho krásného dne jsem díky sestře, která se pořád něčemu u mobilu smála, objevila Twitter. Založila jsem si účet, rozkoukávala se, díky sestřiným tipům začala sledovat vtipné, inteligentní účty, k solidnímu základu začaly přibývat další a další.
Sem tam jsem zahlédla zmínku o tzv. twipivu, hlavně Madliným pražským žil Twitter několik týdnů. Zaregistrovala jsem i Romanovo brněnské, pak plzeňské, a konečně i zmínku o budějckém. Ale co si budeme povídat, oproti pražské twittří komunitě jsou Jihočeši chudí příbuzní, takže to vyšumělo do ztracena. Jenže já jsem mezi sledovanými objevila několik spřízněných duší, v hlavě blikla myšlenka 'co si neuděláš sám...' a bylo.
Jakožto člověk se sotva 300+ followery, na Twitteru necelý rok - zpětně musím říct, že jsem si tedy fandila celkem dost :-D
Oslovila jsem i ty, se kterými se nesledujeme, ale nějakým způsobem se mi ocitli v tajmlajně. Nakonec se přihlásilo cca 15 lidí, což mi přišlo tak akorát. Rezervovala jsem hospodu, vyrobila jmenovky, a nezbývalo, než se těšit a bát se zároveň.
Během 30 minut po oficiálním začátku jsme byli všichni. Bylo nás pět :-)
A řeknu vám, předčilo to všechna má očekávání! Od první chvíle srdečná, přátelská atmosféra, žádné rozpaky, smíchy jsme se za břicha popadali. Twitter naživo, s lidmi, kteří byli na ostatní úplně stejně zvědaví.
Ti, kteří přislíbili, a nedorazili, můžou litovat, a nebo se těšit na další, které po zkušenostech s tím prvním, jistojistě bude.
Malé zklamaní, že skoro dvě třetiny přihlášených nedorazily (až na několik výjimek beze zprávy), tenhle milý večer přebil několikanásobně.
A vtípek nakonec: šli jsme na #twipivo v Budějcích, a pila se Plzeň!
@mistule
