Nikdy jsem se nepovažoval za příliš společenského člověka. Mohlo to způsobit uzavřené dětství, ale i charakterový základ. Rámec ostýchavosti, nejistoty či prostých obav. Na tom nezáleží. Žiji svůj život ve své skromné bublině a vždy jsem ho tak žil.
Veškerá má energie je věnována „mým“ lidem v ní. Pár srdcím, která se mne ujala na gymnáziu. Pro moje osamělé Já to byl čistý zázrak. Prvně mne někdo pochopil, přijal a podpořil. A pak vysoká. V novém světě plném postav a vjemů jsem objevil hrstku nových, blízkých duší. Na většinu z nich jsem narazil náhodou. Tak to bývá.
Přesto bych občas rád svoji bublinu o kousek rozšířil. Přidal do ní nějakého člověka, který mne zaujal, nebo mi je sympatický. Navázat konverzaci, oslovit. Tak něco… děti tomu říkají skamarádit se. Pamatujete si to? „Ahoj, jak se jmenuješ? Budeme se kamarádit?“ Tak prosté. Přesto tak složité. Neumím to. Neudělám to.
V společenském systému vidím vcelku prostou rovnici. Extroverti navazují kontakty. Introverti zřídka. Nejspíš proto znám tak málo lidí, jako jsem Já. Potřebují, abych se jim ozval. Což neudělám. Oni taky ne. Je to takové drobné prokletí. Jistě, svět není jen černá a bílé, je mnoho výjimek. Ale stejně…
Moji lidé jsou zapsaní hluboko v mém srdci. Zpravidla o tom ale nevědí. Když střídají množství aktivit, řeší různé záležitosti a komunikují s nespočtem jiných, na mé straně jsou to stále jen a jen oni. Občas si uvědomím, že pro některé z nich jsem jen vyčnívající tečkou v davu. Trochu to bodne, ale rychle to zmizí. Jestli tomu tak je, budiž. Pro mne není tečkou nikdo z nich.
Neznám své spolužáky. Nevím jména svých vrstevníků. Znám jen své bližní ve své bublině a chci je znát co nejvíce. Jsem tu pro ně, naslouchám, dávám jim první i poslední. Vždy tomu tak bylo. Štěstí druhých stavím před to své. Může mi to uškodit. Ale nelituji. Když ztrácím smysl života a slepě tápu světem, stále mám svoji bublinu. A většinu času je právě ona tím hlavním smyslem.
@TheDante9
