V první třídě na výtvarné výchově jsme měli kreslit, co vidíme z okna. Učitelka zavolala do školy mamku a ptala se, proč je všude okolo těch lidí venku krev. Nenapadlo ji, že jsem si prostě spletl pobledlé voskovky a kreslil park. Některé barvy se mi slévají.
Je to banalita ve srovnání s osudy jiných. Jsem rád, že vidím, slyším, chodím a mám fajn rodinu. Jde nejspíš o dvě ze tří částečných poruch barvocitu. Žlutá, zelená a červená se dle sytosti mísí tak, že barvu buď určím špatně, nebo vůbec nepojmenuji.
Kamarádi mi sehnali taková kolečka s barevnými tečkami. Výsledek marný. Dvě z deseti jsem viděl, jedno uhodl, zbytek byl jednobarevný. Matka řekla, že s tím kvůli řidičáku nesmím k očaři. Zařídilo se to a díky ní jsem ho zvládl.
Miluji svou motorku, dost toho nacouráme. Italskou vlajku jsem na ni přilepil samozřejmě obráceně. Semafor je sice červený, červený a modrý, ale vím, jak funguje. V práci, když se někdo rozjede s pestrobarevnou prezentací, už raději volám kolegu, nechci to vysvětlovat stále dokola.
Naštěstí mám ostříží zrak. S přáteli, kteří nosí brýle si vyměňujeme poznatky. Podzim prý bývá kouzelně barevný, jaro zase veselé. Líbí se mi stíny, světlo tekoucí po tvarech přírody, kapky deště zdobící všednost dní.
Možná nerozenám milióny odstínů, ale i v dálce vidím roztomilé kotě, hrající si s myší, nebo to, že si slečna v metru, jedoucí deset schodů nad námi, vzala pod upnuté šaty bezešvé kalhotky. Nebo nevzala? Ale to už není o zraku. Svět je tak překrásný.
@PraPepa
