Spousta lidí mě do očí nebo většinou za zády označovalo za arogantní krávu. A já jí opravdu byla. Za aroganci a povýšené chování jsem schovávala malou ustrašenou holku. Za přístup “mně je fuk, co si kdo myslí”, jsem schovávala rozklepaná kolena a nikdy nekončící soutěž s ostatními. Jenže ono se špatně vyhrává, když soupeříte jen vy.
Nebyla jsem si jistá jediným krokem, jediným slovem. Potřebovala jsem neustálé ujišťování z vnějšku o tom, že mám hodnotu, že nejsem jen prázdné seskupení buněk. Možná to tak bylo, protože doma jsem se ocenění nikdy nedočkala. Má máma je skvělá, ale nikdy nikoho nepochválila.
Nejdřív jsem se snažila, zkoušela jsem si získat její slova chvály. Později jsem dělala pravý opak. A pak jsem pochopila, že je jedno, jestli mě někdo někdy pochválí, jestli mi někdo poklepe na ramena a řekne, že jsem odvedla dobrou práci. Uvědomila jsem si, že vážit si sebe musím především já sama.
Trvalo to dlouho a stálo mě to spoustu pádů na pusu. Spoustu slov, které jsem lidem říkala, protože jsem věděla, že je chtějí slyšet - neměla jsem odvahu říct to, co jsem si doopravdy myslela. Raději jsem se držela doma, odmítala výzvy, měla jsem strach.
Do barů jsem chodila lovit, zvyšovat si sebevědomí. Propagovala jsem se dlouhýma nohama a pěknýma očima, místo bystrého rozumu a pichlavého humoru. Měla jsem potřebu po každém úspěchu volat domů, čekat na pochvalu.
Že se něco změnilo jsem pochopila v momentě, kdy jsem do baru šla v roláku, nenalíčená. Kdy jsem po splnění jednoho krůčku, který mě přiblížil k mému snu nikomu nevolala. Prostě jsem si jen užívala teplo, co se mi rozlilo tělem.
Po ramenou si teď plácám já sama - za to, že jsem dokázala změnit způsob myšlení. Jsou věci, které jsem na sobě nesnášela, a tak jsem je změnila. Ty, co změnit nejdou, se snažím přijmout. Nemám dokonalou postavu, nevím ani zdaleka všechno, co bych měla, moje vtipy jsou občas dost trapný. Ale najednou po letech práce si vážím sama sebe. Umím být sama se sebou.
Změnila jsem kompletně svou sociální bublinu, došlo mi, že jsem sama sobě natolik cenná, že raději budu v kině sama, než s někým, koho si nevážím a kdo si neváží mě. Když dostanu lichotku, vevnitř nepochybuju, prostě se usměju a poděkuju.
Facka, která mi pomohla si uvědomit, že běžnější je sebejistotu jen hrát, než ji opravdu mít, přišla od dívky, jež mě nenáviděla. Dle jejích vlastních slov proto, že chtěla být jako já, že mi tu mou sebejistotu záviděla.
Těžko říct, jestli je to záviděníhodný. Je to pracný. A je to běh na dlouhou trať. Běhání k smrti nesnáším, ale někdy se prostě vyplatí nazout boty a šlapat skrz trny k tomu, co má smysl. Važit si sám sebe smysl má.
@zrzkaodvedle
