Žít v zemi, kde je svoboda slova nemusí být lehké. Můžete slyšet hrozné hovadiny. Můžete slyšet věci, za které byste někomu opravdu moc rádi dali přes hubu. Můžete se setkat s neskutečným hulvátstvím, neúctou, drzostí vůči mladým, starým, ženám. Můžete se jako příslušník nějaké minoritní skupiny setkat s tím, že Vás někdo veřejně nenávidí (a každý včetně bílých mužů, může být v něčem minoritou). A to je hodně nepříjemné.
To vše je „daň“ za to, že si můžete být 100 % jisti, že právě Vás nikdo nezavře za deklarovaný názor. Podotýkám, že se nebavíme o pomluvě / křivém svědectví, volání hoří v přeplněném kině a organizaci útoku na konkrétní osobu (pojďme sejmout tohohle žida). To není vyjádření názoru.
Vkrádá se líbivá myšlenka. Co teda zakázat propagaci jen těch skutečně nebezpečných a hloupých názorů? Má to ale několik háčků.
- Kdo to určí? Ti, jenž vládnou. Jak to dopadá můžete vidět v např. Singapuru.
- Slova mění svůj význam. Jazyk není jednoznačný. Symboly, které nebyly rasistické, se časem jimi mohou stát a dochází k absurdním obviněním. Dal jsi někomu 1488 EUR? Jsi nácek a do lochu s tebou!
- Oslabení společnosti a kritického myšlení. Musíme se naučit zvládat nesmysly, propagandu, lži ve veřejném prostoru. Zvládat na ně reagovat, tak aby v pomyslném ringu, byly lživé názory poraženy pravdivými a ne, že schválená „pravda“ vyhraje kontumačně. Taková lenivá pravda pak neobstojí trénované lži.
Ne, nadarmo řekl Ron Paul: „Svobodu slova nemáme proto, abychom se bavili o počasí. Svobodu slova máme proto, aby lidi mohli říkat velmi kontroverzní věci. Pokud v tom nejsme konzistentní, tak neobhajujeme svobodu doopravdy.
