Přijde mi to zvláštní. Mám přítele, kamarády, akce, plány, prostě spoustu věcí, co mě dělají šťastnou. Spoustu věcí, co jiní postrádají. Občas mám ale pocit, že už nemůžu.
Jsou večery, kdy mám chuť se opít, abych mohla beztrestně psát zprávy, které jinak nenapíšu, přemýšlet nad věcmi, které jsou nebezpečné a zahnat ten pocit podivné prázdnoty usazující se v mé mysli.
Jsou večery, kdy mám chuť se opít, abych mohla beztrestně psát zprávy, které jinak nenapíšu, přemýšlet nad věcmi, které jsou nebezpečné a zahnat ten pocit podivné prázdnoty usazující se v mé mysli.
Něco mi strašně chybí. Někdy vím, co to je. Jindy ne. Dnes to vím. Když píšu tohle, vím, že mi chybí jeden člověk. Ale jindy nemám ponětí, co moje Já tak zoufale postrádá.
Bojím se života a toho, co přinese. Bojím se nežít, protože než se naději, budu stará paní, která nebude mít na co vzpomínat.
A bojím se tohle ukázat lidem, protože si budou myslet, že si nevážím toho, co mám. A já si toho vážím víc než čehokoliv na světě.
A bojím se tohle ukázat lidem, protože si budou myslet, že si nevážím toho, co mám. A já si toho vážím víc než čehokoliv na světě.
Nepodepíšu se. Nemám odvahu světu ukázat tenhle zákeřný pocit prázdnoty. Jen na to chci upozornit.
