Když mi bylo 12, kamarádky mi daly želvu. Pojmenovala jsem ji Murphy. Zařídila jsem jí terárium, nastudovala jsem si o suchozemských želvách všechno, co se dalo. I to, že se dožívají vysokého věku. Těšila jsem se, že spolu zestárneme. Že mě snad přežije. Měla takové moudré oči a inteligentní výraz, skoro jako by mi rozuměla, když jsem jí vyprávěla, jaký jsem měla den. Pozorovala jsem ji, když dlabe salát (nejúžasnější a nejsladší pohled). A pak onemocněla. Musela jsem jí injekční stříkačkou dávat živiny a léky (nejhorší a nejsmutnější pohled). A pak jsem ji musela nechat utratit.
Od té doby jsem neměla nikdy žádné zvíře. Neberu zvířata jako užitková a pracovní (ve městě to takhle ani fungovat nemůže), ale jako kamarády, společníky pro život. Většina z nich nežije tak dlouho jako člověk a navíc jsou tak křehká a bezbranná. Stejný strach mám u miminek, ale ta vyrostou a dokážou se o sebe postarat. A výsledně se možná postarají o vás. Zatímco zvířata jsou na nás odkázaná celý život a ať děláme, co děláme, svět kolem je zlý a nebezpečný.
Možná budete tvrdit, že za ty šťastné roky ten smutek a utrpení, co přijdou poté, stojí. Ale já jsem v některých věcech strašný srab a vyhýbám se bolesti ze ztráty, kdykoli můžu. Posílám úsměv z hloubi duše a srdce vám všem, kdo jste v tom odvážnější než já. A objetí, až ho budete potřebovat.
