Poznala jsem rozdíl mezi první láskou a pravou láskou. Moje první byla taková ta typická, co se táhla celou střední, prošla všemi možnými fázemi a hodně bolela. Možná jsem zažívala silné a bláznivé pocity, ale zároveň brečela víc, než je pro mladou holku běžné.
Až po dlouhém trápení a tápání jsem pochopila, že mi spousta lidí vezme dech. Ale člověk, který mi naopak dýchat připomíná, je ten, se kterým chci být.
Často se říká, že nejlepší věci přijdou, když to člověk vůbec nečeká. Možná existují lásky na první pohled, ale my takový případ rozhodně nejsme. Dřív by mě spojení nás dvou nikdy ani nenapadlo, ale stačilo pár nocí v baru, párkrát odhodit zábrany, být opravdu sami sebou.
Zamiloval se a já se bála. Situace byla složitá, ale on si mě celou získal. A nebyli to jen nějací stupidní motýlci v břiše, bylo to víc. Chvilku mi ale trvalo si to uvědomit - že v té pravé lásce není třeba ztrácet hlavu, chovat se iracionálně.
Mozek a srdce nemusí válčit o nadvládu, ale naopak by měly být v dokonalé shodě.
A já to všechno cítila, všechno zapadlo. Věděla jsem, že tohle je chlap, se kterým nechci strávit jen jedno léto, ale zbytek života. Že si s ním ten život opravdu umím představit.
Probouzí ve mně mé světlé stránky a ukazuje mi své, nebojí se mě okřiknout, vyslechne mě, věří ve mě, je na mě pyšný. Ale hlavně mě miluje.
Ráda bych vám předala to, že láska by neměla být těžká. Má vám dělat život lepším. Nemyslím si, že by vás měla změnit, ale měla by pasovat do vašeho života a posunout vás dál, stát se vaší součástí. Nakonec zapomenete, jaký je život bez ní.
@DianaRybov
