O depresi už tu bylo napsáno spoustu chytrých a pravdivých slov. Já se tu chci ale vypsat z té ještě trochu temnější stránky. Je opravdu hodně těžké přijmout fakt, že jsem porouchaná, o to těžší, že mozek není schopen s tím faktem adekvátně bojovat, protože na to jednoduše nemá dostatek sil. Když se vám stane vážný úraz, jste-li bojovníci, dokážete se s tím porvat, přijmout to, naučit se žít trochu jinak, ale svým způsobem naplno. Kdežto mozek při depresi je jak děravá nádrž u auta, palivo uniká, a navíc hrozí, že to každou chvíli bouchne.
Je to těžké pro mne, je to těžké pro vás. Vidět ženu jindy plnou energie, vtipu, a pohody, jako trosku, sotva se vlekoucí, nemluvící, ztělesněný smutek. Jste-li mí blízcí, a máte-li mě rádi, logicky mi chcete pomoci. Jenže zapomínáte, že vy vidíte svět jinak, řekněme v jiném módu. Já vám mockrát děkuji, ale nechte mě prosím vás být. Já vím vždycky, i v depresi, co je pro mě dobré, a co chci, respektive co nechci. Unavuje mě pořád vysvětlovat, co, jak, proč. Probírat s vámi ty vaše hypotézy, poslouchat vaše rady, vyvracet vám vaše domněnky. Když je mi špatně, chci být sama, chci klid, chci se pokoušet rovnat myšlenky. Zvednout se z gauče mě opravdu nepřinutí fakt, že jste mi upekli štrůdl, že je venku hezky, že já nevím co všechno...
Každou minutu svého života se snažím dělat to nejlepší, co můžu, na co mi síly stačí. I s depresí se snažím. Nevzdávám se. Spousta lidí s podobně těžkou depresí rezignuje. Přestanou chodit do práce, v horším případě skončí v léčebně, v tom nejhorším případě skončí se životem.
Mám těch sil už takhle zoufale málo, prosím, nesnažte se mě přesvědčovat, že víte lépe než já, jak se mám cítit, a co mám dělat.
Věřte mi, já chci být zase "normální" víc, než to chcete vy.
@mistule
