,,Lidé se na mě vždy dívali a viděli jen to, co vidět chtěli.''
Mám pocit, jakoby bych byla ve výkladní skříni. Skříni, která je kompletně celá skleněná a visí. Kdybyste jí hledali, tak byste jí našli na nejvíc rušném místě. A nebyla by tam sama.
Společně se mnou je tu x dalších lidí. Dalších lidí, kteří nějak vypadají. Ani jeden z nás není stejný. Každý má něco, co ten druhý nemá. A proto lidi koukají.
Ukazují si na nás, protože chtějí. Chtějí to NĚCO, co máme jen my. Tu věc, díky které se odlišujeme. A přitom zapomínají na to, že to NĚCO mají též.
Někteří z nás totiž rádi koukají jen na ''chyby'' druhých. Na sebe zapomínají. A to je špatně.
Zapomínají na to, že oni sami mají ''chyby''. Upřímně řečeno - jejich největší chyba je právě to zapomínání.
Soudí nás ve skleněných skříních. Ukazují si na nás a my jen tak stojíme. Nebojujeme, protože přes sklo nemůžeme nic říct. Někteří z nás se i bojí. Bojí se do toho skla kopnout.
Konkrétně moje sklo je naprasklé. Má na sobě takovou tu mapu. Někde drží fakt na kousku.
Ano, moje sklo je rozbité. Je ošklivé. Není tak lesklé jako sklo druhých. Je na něm NĚCO.
To NĚCO je důkaz boje. Důkaz toho, že se snažím bojovat i přesto, že občas prohraju. Furt do něj kopu. Furt se snažím dostat ven.
Já těm venku nechci ublížit. Nechci si na ně ukazovat. Nechci jim dávat nálepku. Nechci se s nimi bavit. Nechci je soudit.
Chci jim ukázat jednu hezkou věc. Chci jim totiž dát najevo, že jde nechat ostatní lidi žít. Žít bez toho aniž by si na ně někdo ukazoval nebo aniž by je někdo za cokoliv soudil. Pokud tohle poznají, dokážou se dívat na sebe jinak? Dokážou nechat ostatní lidi být? Nebo neustále budou na sebe zapomínat a být oni sami za tu zrůdu? Za tu zrůdu, kterou označují danou osobu?@princeznicka_
