Byl to slunný den na konci dubna. První den mé maturity. Měli jsme praktickou část 7 hodin rýsování dle zadání. Rychlost jsem měl vypilovanou během roků, které jsem věnoval pozdnímu odevzdávání projektů. Přesto jsem udělal chybu, která mi mohla řádně ovlivnit celkovou známku. Zmocnila se mě neuvěřitelná beznaděj, že jsem hned napoprvé selhal. Nakonec jsem i přes hrubou chybu dosáhl výsledku hodnoceného za „dobře“.
Pamatuji si, že byl skutečně krásný den. Pořád dokola se mi vybavuje, jak krásně svítilo slunce. To už jsem mířil domů a těšil se, až budu vyprávět své první pocity z maturity. Věděl jsem, že jsou už všichni doma. Mamka s taťkou toho dne byli u dalšího doktora, jelikož taťkovi už několik týdnů bylo špatně. Brácha měl krátkou školu. Přesto bylo doma nezvyklé ticho až z toho mrazilo.
Když se vrátím v myšlenkách vybaví se mi, že snad právě v tu chvíli se slunce schovalo za mraky. Mamku s taťkou jsem našel na terase. Oba seděli u stolu a mamka, když mě viděla přicházet, zvedla se a odvrátila svoji tvář, abych neviděl, že už nějakou dobu brečí. Přišel jsem k taťkovi a ten ke mně jenom vzhlédl a řekl: „Mám rakovinu.“
V jeho očích jsem viděl výraz beznaděje, ale možná to byl odraz mých očí. Zalekl jsem se toho, a tak jsem položil tátovi ruku na rameno a řekl, že tedy musíme začít bojovat. Byl to reflex, ani mě to nenapadlo. Prostě jsem řekl, že budeme bojovat a byl jsem odhodlaný věřit, že to zvládneme. V dalším okamžiku jsem šel vyhledat bráchu, který brečel zavřený ve svém pokoji a utěšil ho. Následně jsme se oba vrátili za taťkou, který už pochodoval po obýváku.
Opět, když si vybavuji, přijde mi, že venku se zatáhlo, a dokonce možná začalo pršet. Taťka ke mně přistoupil a pronesl, že nás chtěl jenom vidět, jak válčíme s dospělostí, ale já jsem ho zastavil v půlce věty. Nelíbil se mi minulý čas v té větě a vlastně celá věta mi nebyla vůbec po chuti. Řekl jsem mu, že všechno uvidí, jen musíme společně bojovat a objal jsem ho.
@Panakvklobouk