Jednou přišel manžel domů s prostým dotazem.
Co kdybychom se odstěhovali do Ameriky?
Smála jsem se.
Pak mlčela.
Misky vah, na jedné je domov, přátelé, rodná hrouda…
Na druhé misce je manžel, naše manželství, šance pro děti.
Mají možnost si něco zkusit, poznat.
Pracovní příležitost pro manžela, jaká je jednou za život.
Říct mu „ne“?
Jednou by mi to vyčetl?
Nebo já sobě?
Nejdřív mi to přišlo jako dovolená.
Prostě pohodička.
Po dvou a půl měsících přišla perda.
Uvědomění si, že jsme prostě pryč. Daleko od všech a od všeho.
Jezdila jsem na Mapách po známých místech. Našla jsem si náš dům, dům mých rodičů, dědečkův dům… hlavou mi běželo, že už jej možná nikdy neuvidím.
Co kdyby se něco někomu stalo?
Nezvládnu přijet.
Brečela jsem a mezi vzlyky prosila manžela, ať jedeme domů.
Další věc, možná malicherná?
Doma jsem byla podle mnohých milá, zábavná, komunikativní, měla jsem hned na všechno odpověď, většinou i trefnou.
Ať už jsem byla v obchodě, v práci, v cukrárně, komunikovala jsem.
Hodně a ráda.
Najednou jsem ve vakuu.
Ano, snažím se, ale mluvím jak… de facto nemluvím. Pár frází.
Žádné trefné obraty, je to kostrbaté, je to základní.
Nejsem to já.
Začínám od nuly.
Jsem tu nikdo. Nikdo bez minulosti.
Mám obrovské štěstí, že jsou tu skvělí lidé, ani jednou jsem se nesetkala s nikým, kdo by se povyšoval, kdo by mi ukázal, že jsem náplava. Kdo by ukázal, že mu vadí moje neznalost, neohrabanost.
Každý pomůže. Opravdu každý, a pomoc neodmítám.
Učím se přijímat pomoc, těm lidem to dělá radost. A mně taky.
Nebýt té podpory od okolí, sesypala bych se jak domeček z karet.
Nejdůležitější je ale rodina.
Když vidím, jak každý den jdou děti rády do školy, jak se rozvíjí, jak se mění jejich osobnosti.
Z ušlápnuté holky, která si prošla šikanou, se tady stává sebevědomá holka, která má kamarády.
Druhá se naopak uklidňuje.
Nejmladší je to jedno, ta si jen užívá pozornosti, kterou na sebe strhává.
Když vidím, jak jsou tu děti šťastné, nešla bych zpět.
Manžel je tu šťastný.
Já jsem tu šťastná.
S manželem nás to stmeluje. (Jasně, jsem někdy vzteklá, smutná, někdy křičím, někdy brečím, ale on přijde a nic si z toho nedělá a obejme mě.)
Nemáme tu nikoho, ale máme jeden druhého, máme děti, děti mají nás, děti se mají navzájem, já mám psa, pes má nás.
Chybí mi mé staré já.
Hrozně moc.
Ale je to životní výzva a nechci zpět.
Přes to všechno nechci zpět.
Jak řekl manžel: „Žiju sen, který jsem nikdy neměl“
@ProsteBlond
@ProsteBlond
