V dobrém i zlém

Milý příteli, víš, co si tak moc přeju? Tak moc a tak moc dlouho? 

Vidět svou ženu, mou milou v našem bytě, jak si čte noviny a pije kávu. Nebo krájí zeleninu a tančí v kuchyni. Nebo se probouzí v bleděmodré ložnici. Mít krásnou ženu v malém bytě. Vím, tobě by se třeba nelíbila, ale mně ano. Jakmile si člověka zamiluješ zevnitř, venek je najednou tak moc růžový. A dokud budeš milovat nitro, růžová nevybledne. 

Mít krásnou ženu, která mě bude milovat tak, jako já ji. A vědět to. Být si tím jistější každým jejím pohledem, každým jejím slovem či dotykem. V dobrém i zlém, víš?

Je mi líto, když si přátelé lámou srdce rozchodem či dokonce rozvodem. Zvláště, když jsem ještě choval naději, že takové řešení není nutné. Lidé mi dnes přijdou zvláštní. Hlavně jejich pohled na lásku. Nejsou ochotní opravovat své vztahy, nechtějí slepovat střepy včerejšího svárlivého večera. Raději zahodí, zapomenou a seženou nové ‚zboží‘. 

Lidé berou lásku na lehkou váhu. Slyšel jsi někdy „Lásku dá každá druhá“? Hodně lidí to říká, ještě víc jich to praktikuje. Ale není to slepé? Možná to lidem vyhovuje, pravda. Já sám dělám věci pro okolí nepochopitelné a jsem vděčný za jedince, kteří mě na základě toho neodsoudí, tak je budu následovat. Ale co přece může být hezčího, než se po padesáti letech podívat na svatební album a říkat si, že jsme to zvládli? A budeme zvládat dál. V dobrém i zlém.

A příteli, neříkej mi, že jsem snílek a sním nezdravě moc. Moje přání není nemožné, tím si jsem jistý. 

Víš, já ji mám moc rád. Už teď. A až ji najdu, ujistím ji. A ujistím i sebe, že trpělivost růže přináší.

@JenMatyas