Langoš, konečná autobusů a tlustá teta ze stánku. To jsou asi ty nejostřejší vzpomínky na dětství. Za smíchem a upatlanou pusou od kečupu se rýsují návraty od stánku. Uložit bráchu, vzít si pyžamo a jít zout tátu. Nastavit mu budík, aby nezaspal a jeden sobě, abych mu ráno uvařila kávu, protože se mu s kocovinou špatně vstává - vstává se mu tedy špatně každý den…
Ano, táta pil. Pil hodně a často. Vlastně tak často, že mi nepřišlo divný, jak trávíme čas, když nás hlídá nebo že jiné děti si nehrají na parkovišti a nestarají se o to, aby si táta lehl do postele a vstal do práce. Když se ale jednoho dne ozvala hlasitá rána a viděla jsem mámu ležet v hromadě střepů, protože ji prohodil prosklenýma dveřma, když jsem viděla, jak se klepe v rohu a okem pozoruje, jestli držím bráchu dost pevně, aby nebrečel, došlo mi, že takové to jiné děti nemají. Takové to jiné mámy nemají.
I mojí mámě to došlo. Jednou v noci mě vzbudil její křik. Řekla, že odejde i s náma někam, kde nás táta nikdy nenajde. Že jeho nechá ležet na mol opilého a samotného. Neudělala to. Nemusela. Přestal pít. Nikdy se jí už nedotkl. Dnes nepije vůbec - má cirhózu jater. Máma mu odpustila. Pomohla mu překonat sebe samého a nepřestává s tím ani na jediný okamžik. Ona je asi tou nejsilnější ženou, co znám a jen těžko jí může mít člověk za zlé, že moc nedává najevo city a bolest. On ji políbí vždy, když odchází z domova a jejich vztah je pevný.
Mně trvalo hodně dlouho odpustit. Povedlo se až v dospělosti. Ve chvíli, kdy mi pád z kola způsobil na koleni jizvu, která nahradila tu od pádu, když mě “hlídal” táta. Když byl teď on ten, kdo mi ránu ošetřoval a ne způsobil. Konečně.
Jana
