Krásný den všem,
tohle by měl být můj příběh. Na úvod musím říct, jsem dyslektik a dysorthograf, nejsem spisovatel a vůbec nevím, jak začít, tak velmi
prosím o laskavou shovívavost.
Býval jsem zdravotní bratr. Od dětství jsem miloval sport, dělal jsem
hokej a za zády rodičů krasobruslení. Běhal "dálky" a skákal do výšky.
Vyráběl šperky na přání, pro radost.
Před rokem a kousek jsem šel opět běhat. V místech, kde nikdo nebývá,
nejsou stezky, blízko lesů, mě srazil cyklista, byl opilý. Překvapil mě.
Nechal mě tam. 8 hodin jsem čekal na pomoc s řidítkama v zádech,
zachránil mě můj pes, přivolal pomoc, hajného. Zpíval jsem si, modlil
se, abych přehlušil bolest a paniku.
Během hospitalizace, léčení, prostě "uzdravování" jsem potkal lásku.
Znali jsme se už dobrých 10 let předtím. On udělal první krok, je anděl,
staral a stará se o mě s dokonalostí sobě vlastní. To, že jsem skončil
na vozíku, je ze mě paraplegik, mu vůbec nevadí.
A s tím mužem, co mě srazil, se vídám. Občas se staví na kávu. Je to
milý člověk. Pral jsem se za to, aby nedostal nějaký velký trest. A
povedlo se. Dostal pokutu a musel na protialkoholní léčení. Komu by
pomsta pomohla? Mně by chůzi nevrátila a myslím, že tomu muži by se jen
stížil, zkomplikoval život. Nyní má zase práci, prý nepije a je šťastný.
Věřím, když mi to říká.
Dlouho jsem si myslel, že mi život skončil, ale díky partnerovi, rodině a
dokonce pár lidem z Twitteru, hlavně jedné ženě, vím, že můj život je
dokonalý a krásný. Vážně, mohu upřímně říci, že jsem šťastný a vděčný za
každý nový den.
