Pokud se ocitnu v situaci, nad kterou nemám kontrolu, dám tomu 100
kilometrů. Je to reálné číslo, ale zároveň to není vzdálenost, kterou
bych zvládla hned. Kupuju si čas. Kupuju situaci, kterou můžu mít pod
kontrolou, když se všechno kolem hroutí. Obvykle je to běžecká stovka,
ale pro pár hlubokých a dávných vroubků jsem se rozhodla jít. Sama. Přes
130 kilometrů až k domu, kde kdysi vznikla velká traumata a kvůli kterému mám jiné jméno, než se kterým jsem se narodila a vyrůstala.
Někdo by to nazval duchovní poutí, ale já dar víry bohužel nemám.
Nevěřím v boha, ani horoskopy a vesmírné záměry, ale osamělé poutě se
dají dělat i bez toho. Vím, že teď budu znít jako lidi, co byli 14 dní v
Indii a vrátí se "naprosto osvícený, hele!" Chodit s někým je větší
zábava a jistota, ale jít sám... to je síla.
Jdete unavení a bolaví lesem, zastavíte se a 20 metrů od vás jelen.
Neuteče, ale dvě minuty vám zírá do očí a pak klidně odejde. Nebo se
probudíte ráno u rybníku, a když kolem něj procházíte, zjistíte, že vás
tam před 25 lety málem utopili, tak na to zíráte a nevíte. Až vám moudrý
muž poradí, ať ten rybník přeplavete. Geniální. Když vylezete,
připadáte si jak Superman, co odfouknul nálož Kryptonitu do vesmíru.
A ačkoliv jste na cestě sami, tak vlastně nejste. Několikrát mi do cesty
vkročili neznámí lidé. Aby mi nabídli kafe a koláč, nabití telefonu,
popovezení autobusem, přespání na faře, pivo, nebo aby se jenom zeptali,
odkud a kam jdu. Na chvíli jsem vylezla ze svojí bubliny nezávislé
moderní holky, co ničí pomoc nechce a rozhodla se ji přijmout, což mi
naprosto zbořilo moje celoživotní přesvědčení. Nejen, že to nikoho
neobtěžovalo, ale ti lidé měli strašnou radost, že pro mě můžou něco
udělat!
A když jsem po tom všem došla k tomu domu, už to bylo jedno. Nic to se
mnou neudělalo. Za těch 130 kilometrů a mnoho let života poté, jsem toho
zvládla hrozně moc, jen jsem si to odmítala připustit. Ti lidé, co mi
kdysi ublížili, už můj život neurčují. Nejsem oběť.
Neříkám, že je cesta jen příjemná a naplňující a plná silných okamžiků.
Celé dny chodíte, bolí vás nohy, záda, smrdíte, máte strach a krom těch
pár chvil prostě jenom pořád jdete a nic víc. Vůbec nedává smysl něco
takovýho dělat. A nejtěžší den ze všech? První den zpět doma. Bylo mi
strašně. Nejen, že ta cesta je vlastně docela hrozná, ale vy se na ní
můžete stát dost rychle závislí. Bacha na to!
@ZuzanaVrr
