Seděla jsem v čekárně a koukala na plakát naproti. Byl o
roztroušené skleróze. Do té doby jsem si myslela, že člověk trpící RS
pouze zapomíná. Dočetla jsem odstavec. „Fuj, to je hnusná nemoc,“ řekla
jsem si pro sebe. Vešla sestra a vzala mě do ordinace.
„Posaďte se,“ vyzvala mě doktorka. Měla jsem křeče v levé části těla a
těžko popsatelné bolesti. Její výraz mi říkal, že už ví, co mi je,
těšila jsem se, že se konečně pohnou ledy a začneme se to řešit. „Rezonance
ukázala ložiska na mozku, zřejmě trpíte roztroušenou sklerózou.“ Svět
se najednou zastavil. Vůbec jsem nevěděla, co říct. V hlavě mi šrotovaly
pasáže z čerstvě přelouskaného plakátu. „Spadáte pod Motol, tam na to
jsou odborníci, nebojte se.“ Já se nebála… byla jsem vyřízená.
Nebudu vám lhát, brečela jsem jak při návratu Rosického na Spartu.
Okamžitě jsem volala – ano – mamince. Obě jsme tomu nemohly uvěřit.
Vyzvedla mě a jely směr Motol.
Takhle to celé začalo a trvalo 4 roky, než mi byla definitivně
diagnostikovaná RS. Samotná nemoc se projevuje u každého rozdílně a má i
jiný průběh. První měsíc jsem trávila v nemocnici a po doktorech,
chtěli s definitivní diagnózou počkat. Fotbal, který tak miluju, jsem
začala sledovat pouze v TV. Pak jsem začala žít, jako bych nemocná
nebyla. Vrátila se k fotbalu, ač jsem se cítila vyždímaná jako důchodce.
Sport mě nabíjel, byl smyslem mého života. Nějaký čas jsem na nemoc
zapomněla, a protože mi přestaly křeče, neřešila ji.
Po porodu kontrolní magnetická rezonance ukázala zhoršení. Cítila jsem
se špatně, takže jsem to svým způsobem čekala. Teď mě delší procházky zruinují na pár dní, návrat k fotbalu jsem tedy zavrhla. Trénuju holky
Futsalky a chodím fandit. Mám to štěstí, že mi byla schválena léčba,
která je velice nákladná a pojišťovny ji schvalují málokomu. Píchám si
každou neděli injekci a snažím se žít tak, jako bych byla zdravá. Jen se
šetřím a už nevymetám večírky. Mám kolem sebe skvělé lidi a jsem
šťastná. A co bude v budoucnu? To neřeším. Nějak bylo, nějak bude!
@Michalka86
