Když se ve fiktivních příbězích postavám stane něco zlého, často je to
proto, aby si z té situace mohly vzít ponaučení. Ony i čtenář. Tak nějak
věřím, že i ve skutečném světě je to podobné. Jen ta kauzalita je možná
trochu jiná – věci se nedějí, aby nás poučily, ale hledáme poučení, aby
nás neubila bolest beze smyslu.
Moje první poučení přišlo, když mi bylo osmnáct. Přes dva roky jsem
byla zamilovaná, tak šťastně, že už si to teď umím jen těžko představit.
Růžový svět, kterým mohlo jen těžko něco otřást. Alespoň jsem si to
myslela.
Dokud mi nezazvonil telefon. Prý měl autonehodu. Zranění neslučitelná
se životem. Stačilo pár minut, a z mých vzdušných zámků zbyl jenom
popel.
Popel a rána, která se nikdy tak docela nezacelila.
Vlastně ani nevím, jaká slova jsme si řekli jako poslední. Nejspíš to
byla nějaká banalita. Něco jako „Tak zítra ve tři“ nebo „Ať ti to
neujede!“. Ale tehdy mi to došlo poprvé. Jak snadno mohou lidi zmizet.
Jsou tu, a najednou tu nejsou. A ty poslední věty, jakkoli banální,
mohou být najednou nejdůležitější na světě.
Snažím se proto dávat si na to pozor. Nikdy se neloučit ve zlém. Nejde
to vždycky snadno, někdy to nejde vůbec, a už vůbec to nejde u všech.
Ale když mi někdo blízký zmizí z očí uprostřed hádky, mívám strach, že
už to nikdy nestihneme napravit.
Řešením samozřejmě není nehádat se. Vím, že dost často dokáží člověka
nejvíce rozčílit právě ti, na kterých mu záleží nejvíc. A slovům, která
zraňují, nejde vždycky zabránit. Ta podstata je, myslím, v tom, dokázat i
ve vypjaté situace předat zprávu „Sice mě teď strašně štveš, ale i tak
tě mám rád/a“.
Protože nikdy nevíme, která hádka bude ta poslední. A jen málo co
dokáže bolest jitřit tolik, jako slova, která jsme si přáli říct, ale už
nikdy nedostaneme příležitost.