Být bi aniž by to rodina věděla není nic těžkého. Když jste k tomu introvert, bydlíte sami a ke všemu v zahraničí, tak je to vlastně úplně snadné. Co je taky komu do toho s kým spím. Nic. A tak to taky až do nedávna bylo. Jasně, před lety jsem s jedním žila a rodičům ho představila. Jenomže zatímco oni v myšlenkách plánovali svatbu, já se odhodlávala k rozchodu. Ale o tom třeba někdy příště.
A pak to přišlo. Pohádka 21. století - na Tinderu swipnete doprava, napíšete na WhatsApp, povedené rande u výběrové kávy a najednou už nejste na Twitteru za největšího cynika a Polovička má vlastní hashtag. Zkrátka je tu vážná známost a je třeba jít s kůží na trh.
Rodiče jsou tolerantní, chápající, milující a předevších překvapení. Teď se musí s tou novinou poprat. A poprat je přesný výraz. Vědí, že by jim to mělo být jedno, ale ono to tak úplně není. Místo aby se tešili, až je představím, jsou nervózní. Snaží se. Usmívají se, nasadí masku a já předstírám, že to nepoznám. Jediné co se dá dělat, je dát jim čas.
Teď už to ví i babička. Také je tolerantní, chápající, milující, překvapená a k tomu ze staré školy. Najednou neví, jak se má se mnou bavit a hlavou se ji honí spousta myšlenek. Jak se to mohlo z čista jasna stát? Kdyby zůstala v Praze, tak se to nestane. Co má říct, když se jí někdo zeptá na vnučku?
Ano, přáli by si, aby Polovička byla ve skutečnosti statný Čech a ne drobná Rakušanka. A bylo by hrozně snadný je za to odsoudit, ale to by bylo hrozně nefér. To co já vím několik let, oni vědí jen pár týdnů. Teď je na nich, jak se s tím poperou.
