Pocit naprosté prázdnoty, nechuti cokoliv dělat, zbytečnosti dýchat atd.
je minimálně zajímavé koření života, které kromě tohoto ve vás dokáže
vyvolat i pocit, že některé věci, které ostatní lidé řeší, nejsou tak
důležité, jak si myslí, a že váš vlastní život je to hlavní, čím byste se měli v první řadě zaobírat.
Abych to trochu rozvinul. Život s depresemi je svinstvo. Stavy, kdy
jste naprosto normální člověk z minuty na minutu vystřídá stav, kdy přecházení silnice bez
rozhlížení není až tak stupidní frajeřina, jako doufání ve vysvobození z
tohoto martyria a ukončení veškerého trápení, které člověk zrovna
prožívá a už prožívat nechce. Na konci tunelu nevidí žádné světlo. Nic
lepšího na něho nečeká. Je sám. Nikomu na něm nezáleží. Nikdo tu pro
něj není. Zmar. Tma. Prázdno. Nic. Dno.
Samozřejmě, že poté, co se ode dna odrazí a zase vyplave na hladinu, tak se
sám sebe ptá:„O čem to vůbec přemýšlíš? Seš normální?!“ Ale někdy to
prostě tak je a člověk se s tím musí naučit nějak žít.
Hlavně žít.
Tohle vše směřuje k tomu, že svým nechutným způsobem jsem za deprese a
obecně tyto stavy rád. Člověk si totiž uvědomí, jaké malichernosti a
někdy naprosté voloviny lidé řeší. Co bych dal za to, kdyby moji hlavní
prioritou bylo řešit, co si támhle Pepa dnes vzal na sebe.
Já jsem rád, že žiju, že je mi líp, že svítí slunce, a že dýchání dostalo zase
smysl. Deprese mi ukázala naprosto novou úroveň nadhledu a velmi jasně
vyznačila hranice, že v první řadě řeším život svůj a nejbližších
přátel, kteří pro mě jsou to nejdůležitější, a spousta ostatních věcí už
tak důležitá není. Někdy je prostě fajn si od dané věci udělat krok dozadu a
podívat se na to znova. Zkuste to.
@tripeczz
