Často čtu o tom, jak lidé ztrácí své kamarády a známé poté, co se u nich
objeví nějaká psychická nemoc. Spousta lidí se toho zalekne, neví, jak na to reagovat, jak se chovat… Je to pochopitelné. Já byla jiná a
následky si nesu do teď.
Můj kamarád trpí mnoho let depresí. Zpočátku, když se u něho nemoc
postupně rozvíjela, myslela jsem, že mu mohu pomoct. Naslouchala jsem,
podporovala jsem, snažila se, jak to jen šlo. On byl rád, že se má na
koho obrátit, komu si vylít své srdce a trápení, a já byla jako houba,
která vše pojímá a vsakuje.
Postupně jsem ale začla vyhasínat, začalo toho být na mě moc. Ztratila
jsem naději, že mu mohu pomoct, a stala jsem se cynikem, který začal
reagovat podrážděně na jeho „pitomé“ problémy. Už jsem nedokázala dávat
podporu, jen jsem jeho problémy s žitím a životem tupě poslouchala,
často bez emocí a s pocitem prázdnoty. Vyhořela jsem.
Nemyslím, že byste od lidí s psychickými problémy měli utíkat. Buďte jim
nablízku, ať ví, že se na vás mohou obrátit, že ve vás mají podporu a
přijetí. Myslete ale především na sebe, protože vy sami a vaše zdraví je
to nejdůležitější. Sdílejte i svoje trápení, ať nejste za hrdiny, kteří
vše zvládnou. Nezvládnete.
@raisen_cz
