Když je osoba mně blízká šťastná, cítím se stejně. Jakmile ale štěstí
přejde do manické euforie, začínám se bát. Ukvapená rozhodnutí, utrácení
obrovských částek, které budou chybět. Nedostatek jídla a spánku. Přesto ale funguje. Pohání ji nadšení a naděje. Naděje tak veliká, že i ten největší optimista by mohl závidět.
Pak ale jindy přijdu domů a vidím to největší utrpení. Propad do depresí
není hezký ani u "normálního" člověka, když se ale jedná o skok ze
vzdušných zámků, ničí mě to.
Nevím, jestli se mám bát, že se dřív zabije, nebo si zničí život nějakou
nerozvážností.
Strašně ráda bych ze vzpomínek vymazala maminku, která
mi v noci na podlaze v kuchyni brečí, že je k ničemu. Bohužel mi ale
nezbývá nic jiného, než ji hlídat, když blázní a podporovat ji, když je jí
úzko. Jo a také můžu doufat, že se ty vlny jednou srovnají. Bohužel je
to ale jako se vším v životě. Dost nevyzpytatelné...
@prsatablondyna
Starší příspěvěk autorky - Porucha příjmu potravy
