Když se mě někdo zeptá, kdo jsem, umím to říct jedním slovem. Jsem
tanečník. Tančím už od malička, tančil jsem na divadelních prknech i
mezi koňmi, na trávě, sněhu i na ulici. Ale samozřejmě nejhlavněji na
parketě. Často pak na to slyším reakce jako: „Dobře, tančíš, ale co
nějaký pořádný sport? Atletika nebo něco týmového?“ Málokdo chápe, že
tanec je obojí i něco navíc. Netuší, jak jsou variace fyzicky náročné a
jak zašmodrchané je v každém kroku najít se svojí taneční partnerkou
kompromis.
Jako typický tanečník nemám běžně na nic čas. Občas ani na ten tanec :D
Tréninky několikrát týdně, soustředění několikrát ročně, skoro každý
víkend soutěže, občas předtančení nebo plesy. Když přidáte školu a
brigády, často pak volné odpoledne v mém diáři nenajdete několik týdnů v
kuse. Do hospody na pivo s přáteli se dostanu tak jednou za rok.
A když vydáte šíleného času, peněz a potu na trénincích, rozhodnete se
všechnu tu dřinu zhodnotit na soutěžích. Jedete přes půl republiky,
perfektně se obléknete, nalíčíte a učešete, předvedete parádní výkon,
ale ve výsledku jste stejně mezi posledními. Proč? Buď proto, že máte
„příliš málo nagelované vlasy“ (jak mi jednou řekl jeden z porotců),
nebo spíš proto, že mezi porotci nemáte žádné kontakty. Většina porotců
totiž krom porotcování také učí a když na jejich hodiny čas od času
nezavítáte a nevypláznete ohromnou sumu za 45 minut jejich času, nemáte
na soutěžích nejmenší šanci.
Divíte se, proč to všechno dělám, proč na otázky rodičů a prarodičů
„a nechceš se na to už teď vykašlat?“ stále odpovídám negativně? Není to
totiž jen můj sport, koníček nebo volnočasová aktivita. Tanec je hlavně
činnost, při které zapomenu na starosti obyčejného života, stejně jako
při čtení knížky nebo koukání na film. Na chvíli zastavím čas a uteču do
jiného světa, ve kterém jen následuji rytmus hudby s člověkem, který je
tu ze stejného důvodu jako já.
@dvorapa
