Znáte příběhy Harryho Pottera? Určitě ano. A vzpomenete si na mozkomory?
Tak to je skoro přesné. Akorát, že závan deprese se nespraví kouzlem
Expecto Patronum a tabulkou čokolády :-)
Je to, jak když cvaknete vypínačem - tma. Vypnuto. Člověk jen leží a má
jediné přání - nebýt. Nemuset nic. Nemuset dýchat. Nemuset se hýbat.
Nemuset přijímat jídlo a pití. Nemuset reagovat.
(A jestli někoho napadne, že si ten člověk v depresi vlastně krásně
odpočine, když jen leží a nic nemusí, tak ať si laskavě dá pořádnou
facku. Z obou stran.) Paradoxně je deprese nejvíc vyčerpávající stav, který jsem kdy zažila.
Absolutně nemyslíte na to, že máte rodinu, práci, koníčky, že svět umí
být hezké a veselé místo pro život. Nejste ve své hlavě pánem. V
„normálním“ stavu jste schopni si představovat hezké věci dle libosti,
jste schopni meditovat, reagovat, cítit emoce - fungovat. V depresi je VŠECHNO bezútěšné. Beznadějné. Nesmyslné. Prázdné, a přece
plné… ale jen strachu a temnoty.
Nejste schopni si uvědomit, že je to jen dočasné, že zase bude líp, že
je to jen epizoda, která pomine. Bojíte se - ne, to není správné
- vy se nebojíte, vy v tu chvíli žijete s tím, že tenhle nepopsatelný
stav už bude trvat navždycky, že to nevydržíte. Nechcete umřít, ale
nemůžete žít s tímhle v hlavě. Chcete nebýt.
Jen vy a iracionální, nepochopitelná, neovlivnitelná deprese, která vás
ze všech sil přesvědčuje, že nebýt je to nejrozumnější, co teď můžete
udělat. Že to prospěje i vašemu okolí, že přestanete být na obtíž. To je myslím to, co dožene lidi s depresí k poslednímu nejzoufalejšímu
činu. Nejde o zbabělost, odvahu, řešení situace - o žádný racionální pocit.
Myšlenka na nebytí bylo paradoxně to jediné, co mne dokázalo trochu
vzpružit, přimělo k horečnému přemýšlení, jak to udělat bezbolestně,
rychle. (Pozn. - antidepresiva už mne nenechávají zajít tak hluboko,
naštěstí).
@mistule
