Představte si svět, ve kterém si musíte dávat pozor na všechno. I na ty
nejdrobnější věci. Třeba i na to, jakým způsobem dýcháte, kde dýcháte,
co přesně dýcháte a jaký u toho vydáváte zvuk - i kdyby měl být téměř
neslyšný. Moc velký tlak? Výborně, vítejte v mém světě.
Občas mám pocit, že se toho snad nikdy nezbavím. Těch odsuzujících
pohledů. Vždyť tady jen stojím a čekám na autobus. Okradla jsem vás
snad? Nadávala vám? Ne. Ale i přes to se na mě nedokážete podívat jako
na samostatnou osobu. Vnímáte mě jako nějakou skupinu lidí, které nejsem
součástí. Ale to už nevidíte. A i tak soudíte. A přitom jsme všichni stejní. Jen
jinak barevní. Ale bez barev... bez barev by bylo přece smutno.
Bylo docela těžké vyrůstat s vědomím, že nikdy nebudu dost dobrá. Ale po
osmnácti letech života jsem se s tím nějakým způsobem dokázala smířit.
Naučila jsem se, jak se takovým situacím zkrátka jen zasmát. A tak se
teď jen směju. Většinou hlavně sobě. Možná i víc než je zdrávo... Ale
směju se. Proč? Protože až budu stará, nechci vzpomínat na to, že jsem
se bála něco udělat kvůli pár pohledům či nadávkám. Život je přece o
něčem jiném.
A ta holka, která čekala na autobus? Nastoupila a odjela. A až vystoupí,
chce být lepší, silnější, šťastnější... (a třeba hezčí, bohatší.. no
nic). Třeba jednou bude.
@XBada
