Anorexie. Pro všechny hrozně nepředstavitelná nemoc, kterou trpí jenom
holky vypadající jako přeživší koncentračních táborů. Právě tímto
stigmatem a přehlížením dáváme prostor tomu, aby se poruchy příjmu
potravy usídlily v hlavám i obézním děvčatům.
To samé se stalo mně. Měla jsem BMI 31, vážila jsem 98 kilo. Věčná
šikana od okolí (a největší od mé mámy) mě dohnala k hladovění,
přehnanému cvičení a nepřirozené kontrole čehokoliv, co šlo do mého
těla.
Denně jsem si nedovolila sníst víc než dvě jablka. Kouřila jsem. Hodně.
Kdykoliv jsem pomyslela na jídlo, šla
jsem si ihned zakouřit, napít se vody, udělat pár sklapovaček.
Pamatuju si jídelníčky, které jsem si zapisovala. Ke snídani 10 plátků
salátové okurky, k obědu nic, ke svačině polovina brokolicové
přesnídávky, k večeři nic. Denně jsem udělala i 250 sklapovaček, 150
“panáků” a 100 dřepů. Což je při takovém nedostatku živin víc než dost.
Váha ale nepadala tak, jak jsem si přála, takže jsem ještě přitvrdila.
Brala jsem projímadla, zvracela jsem, jídlo jsem stáhla na jedno jablko
denně, spoustu vody a spoustu cigaret. Byla jsem uzavřená do sebe víc
než kdy jindy, jediné, na co jsem myslela, bylo to, abych se náhodou
nenajedla, abych to vydržela, aby někdo neslyšel kručení žaludku
dožadujícího se potravy. Jak vypadám, když sedím? Jak vypadám, když jdu?
Klepou se mi stehna? Jak mi sedí oblečení? Vypadám hodně tlustá?
Tyto myšlenky se mi točily dokola v hlavě jako kolotoč. Každou chvíli
jsem si sahala na žebra, na pánev… Už jdou vidět? Jaká vrstva tuku na
nich ještě je? Jak dlouho ještě budu muset hladovět, než budu krásná?
Dopadla jsem tak, že jsem si do dvaceti prakticky odrovnala půlku
orgánů. Zničila jsem si je nepravidelným jídlem, neměly se z čeho
regenerovat.
Každý den žiju ve strachu, že zapomenu jíst, že se zase objeví ten
sladký, úlisný hlas šeptající o tom, jak krásná budu, když budu mít 50
kilo. Že budu zase příliš slabá na to, abych unesla kočku.
Že tentokrát už doopravdy půjdu na JIPku.
Bez toho, abych byla “krásná”.
@tacozpiva
birdylike.blogspot.com
