Maminku si vzal Ježíšek

Otec si přál syna, narodila jsem se já, potom ségra. Další dítě mamince doktor nedoporučoval, ale chtěla splnit otcův sen, takže se narodil i brácha. Maminka trpěla poporodní psychózou, měla velké deprese, často se objevovaly bludy a halucinace. Po třetím dítěti už byl matčin stav opravdu vážný, ale otec si toho nevšímal. Po vojně začal mít problémy s alkoholem, které se s každým dítětem stupňovaly. Doma se objevoval většinou pozdě večer a opilý, křičel na mamku i na nás. My tři jsme před ním vždycky utekli do patra a zamkli se v jednom dětském pokoji, kde jsme s pláčem poslouchali, jak naši maminku bije. Dodnes mám panickou hrůzu z opilých chlapů. Sevře se mi žaludek, buší mi srdce strachy a podvědomě hledám bezpečné místo, kam se schovat.

Bylo mi devět, ségře šest, bráškovi dva, když k nám brzy ráno vběhl otec, nervózně popocházel u okna, a mumlal si: „Kde sakra jsou!!“ Za pár minut se před naším domem objevila sanitka, za skleněnými dveřmi pokoje začali pobíhat lidi v červených kombinézách a něco na sebe pořád křičeli. Nechápala jsem, co se děje, jen jsem držela ségru a bráchu za ruku, a doufala, že se z toho snu probudím. Za chvíli sanitka odjela. Postupně přijížděli příbuzní, babičky, tetičky, strejdové. Všichni si mezi sebou šuškali, ale nám nikdo nic neřekl. Všichni dokola odpovídali: „To nic, všechno bude dobré, my se o vás postaráme.“

O měsíc později se vrátil otec z pravidelné návštěvy nemocnice. Doma s námi byla babička. Oba dva přišli za mnou a za ségrou do pokoje, otec si nás posadil na klín a rozbrečel se. Babička skládala naše oblečení, rovnala knížky v knihovně, stlala už ustlanou postel. Otec začal vyprávět, že se mamince stalo něco zlého, že víme, že je v nemocnici, ale že už se nevrátí. „Maminku si vzal Ježíšek.“ Cože?! Za Ježíškem přece chodíme každou neděli do kostela, večer se k němu modlíme, o Vánocích nám nosí dárky. Proč si vzal naši mámu? K čemu ji potřebuje? Kdy nám ji vrátí? „Už se nevrátí, maminka umřela a je v nebi.“

Dlouho nám nedocházelo, co se stalo. Se ségrou jsme vlastně ani moc nebrečely, byly jsme ještě malé, bráška si mámu ani nepamatuje. Prostě najednou nebyla. Až o několik let později jsem se začala pomalu dozvídat, co se vlastně to říjnové ráno stalo, že se naše maminka pokusila o sebevraždu, že zůstala v kómatu a že ji náš otec nechal po měsíci odpojit od přístrojů. Dodnes nevíme, jak na tom doopravdy byla, a co otce přimělo k tomu rozhodnutí. Ani po 17 letech není nikdo schopný se o tom s námi bavit. Naše rodina se postupně rozpadla, z části za to mohla smrt mámy, z větší části otcovy problémy s alkoholem. Už pár let se s námi otec nestýká, nejeví zájem o svoje děti, ale přesto pořád doufám, že mě a ségru jednou odvede k oltáři, s bráchou půjdou na ryby, že si časem pochová svoje vnoučata ... 
@TaMarnotratna