Byla jsem introvertní, uzavřené dítě, které nikdy nemělo moc
kamarádů, žilo si ve vlastním světě a o svět jiných se příliš
nezajímalo. Někdy od mateřské školy začaly problémy s koktáním, které se
v průběhu života rozrostly do sociální fobie. Na základní škole byla
nějaká ta lehká šikana, zklamání se v kamarádech, odcizení se, prostě
normální dětství. Střední a vysoká škola už byla o něco lepší, ale pořád
to nebylo ono, něco v mém životě chybělo. Chyběl mi pocit, že patřím do
společnosti, že jsem její součástí a že jsem jako ostatní lidé.
Zlom nastal, když jsem se přestěhovala za prací do neznámého prostředí,
kde jsem nikoho neznala, nikoho blízkého neměla. Netrvalo to dlouho a
přišla první velká deprese. Najednou jsem se nedokázala o sebe pořádně
postarat, neměla jsem na nic chuť, energii, i blbé čištění zubů mě stálo
námahu. To, co mě do té doby bavilo, mě bavit přestalo. Neustále jsem
brečela, vykonávala jen pasivní činnost jako sledování něčeho. K tomu
jsem měla pocity osamělosti, bezcennosti, bezmocnosti, nedokázala jsem
se na nic soustředit. V hlavě mi hučelo a měla jsem ji těžkou. Dlouho
jsem usínala s představou dalšího pitomého dne v tomhle pitomém světě
bez přátel, bez lásky. Vydržela jsem můj osamělý boj půl roku, než jsem pochopila, že bez
odborné pomoci to nepůjde a objednala se na psychiatrii.
V té době se po jedné vztahové krizi objevily vedle deprese nové
příznaky. Odborníci tomu říkají vztahovačnost. Ve všech jsem viděla
pronásledovatele, lidi, kteří mi chtějí ublížit. Nikomu jsem
nevěřila. V rozhovorech ostatních jsem slyšela, jak si povídají o mně. V lampách
jsem viděla možná sledovací zařízení. V jídle jed. Věřila jsem, že jsem
unikátní pro "ně", pro mé správce osudu. Najednou neexistovala žádná
náhoda, vše bylo řízené tak, aby mi ublížili. V normálních věcech jako v
mrtvole ptáka nebo v reklamních nápisech jsem viděla skryté poselství, které
mi je určeno a něco musí znamenat. Trvalo pár měsíců, než se našly
prášky, které tohle postupně srovnaly a já tak mohla bojovat "jen" s
depresí, která je moje věrná přítelkyně. Ta člověka jen tak neopustí.
Dvakrát jsem měla velmi špatné období a nebyla daleko od smrti.
Po dvou a půl letech se konečně cítím dobře, mám zase smysl žít, kam
jít, co dělat. Prášky, to musím zaklepat, postupně vysazuji a zatím se
držím. Někdy mě přepadnou špatné pocity, ale už to není tak často jako
dříve. Sociální fobii sice tak moc poraženou nemám, ale je to o mnoho
lepší, než to bývalo. Dost mi pomohla i psychoterapie.
Jaký bude můj další život, nevím jistě. Mám obavy, aby se
tohle nevrátilo, neboť psychické nemoci se rády, v době stresu, vracejí.
Každopádně bych chtěla vzkázat všem duševně, ale i jinak nemocným. Bojujte, život
stojí za to.
@raisen_cz
