Nejsme tu sami. Nemyslím tím, že k nám přiletěli zelení mužíčkové kdesi z
dálky z vesmíru. Ale každý den, hlavně ve městě, přibývá počet lidí, se
kterými musíme přijít do styku.
Lidi mám rád. Myslím si, že i pod tou nejtvrdší slupkou se skrývá většinou milý a příjemný
člověk. O to víc mě mrzí, když se k sobě chováme tak zle. Při
vystupování do sebe strkáme, na silnici na sebe řveme a na ulici se
mračíme, a když někdo třeba zakopne a upadne, leckdy místo podání
pomocné ruky se mu vysmějeme - a tím nemyslím jen situaci, kdy opravdu
někdo upadne.
Jako každý mám své chyby a snažím se je eliminovat. Někdy to jde snadno a
někdy hůř. Ale vždy se k ostatním snažím chovat jako bych to byl já
sám. Jak mi je, když vidím na zemi rozbitou neuklizenou láhev? Jak mi
je, když mě někdo nepustí sednout v tramvaji a přitom vidí, že zápasím s
velkými taškami? Co cítím, když se se mnou někdo začne přátelsky bavit
například při čekání ve frontě? Ať už je to příjemné nebo ne, vždy se
snažím chovat tak, jako bych si nesl
následky toho, co dělám a jak se chovám. Jako bych potkával sám sebe.
Lidi nejsou zlí (většinou), jen se bojí. Je potřeba jim ukázat, že se
není čeho obávat, že jste taky člověk, který chodí do práce, dívá se na
filmy, čte nebo sportuje, stejně jako oni.
@davkral
