Bydleli jsme ve velkém domě, babička s dědou a já s rodiči a mladším bratrem. Co děda
odešel do důchodu, tak se začal měnit. Vznětlivou
povahu měl tak nějak vždycky, ale začalo se to zhoršovat.
Najednou se
domem ozývaly hádky kvůli údajně ukradeným věcem, a bylo jedno, jestli
to byl skládací metr nebo vrtačka, často křičel, že jsme mu něco ukradli.
Párkrát jsme našli na cestě ke garáži rozsypané hřebíky. Pak začal být
agresivní i na babičku, nadával a křičel, že ho podvádí (tenkrát jí bylo
65 let), a že všechno zlato je jeho, že to koupil, a že to chce. Chtěl po ní i snubní prstýnek.
Jednou jsem jim nesla bábovku a on mi v kuchyni
půl hodiny vyprávěl, jak by bylo snadné nožem někoho podříznout. Nikdy na
nikoho z nás nevztáhl ruku, ale křik a takové „momenty“ bolely stejně.
Tehdy se máma strašně lekla a zakázala mně i bratrovi k prarodičům
chodit.
Až se to jednou vyhrotilo a děda z ničehonic vytáhl ze šuplíku nůž a
vrhl se na tátu. Dodnes slyším, jak máma běží po schodech a volá
policii. Pořád slyším ránu, jak něco spadlo na zem, až se otřáslo nádobí
ve skříňkách. Tátovi se nic nestalo, otočil se a jednou ranou poslal
vlastního tátu k zemi. Byla to sebeobrana, děda měl jen zlomený nos, a
jak spadl, rozbil si hlavu o stůl.
Několik let si pobyl v psychiatrické
léčebně, kde i zemřel. Mně tenkrát řekli, že v kombinaci s jeho
cholerickou povahou všechno zhoršila schizofrenie. Je pravda, že některé
dny to byl pohádkový dědeček a jiné dny se na nás díval, jako by se nás všech chtěl zbavit.
Bydlíme pořád ve stejném domě, oba prarodiče jsou dávno po smrti a vedeme normální život, málokdo o tomhle ví, ale hodně se toho změnilo, v nás…
@IvetaSlingrova
